The brother and sister by the Brothers Grimm ( The magical land of Simsala ) Level 2 + Česká pohádka Bratříček a sestřička

 

The brother and sister  by the Brothers Grimm

The brother took his sister's hand and said to her, "Since our mother died we have had no good days; our stepmother beats us every day, and if we go near her she kicks us away; we have nothing to eat but hard crusts of bread left over; the dog under the table fares better," he gets a good piece every now and then. If our mother only knew, how she would pity us! Come, let us go together out into the wide world!" 

So they went, and journeyed the whole day through fields and meadows and stony places, and if it rained the sister said, "The skies and we are weeping together." In the evening they came to a great wood, and they were so weary 

with hunger and their long journey, that they climbed up into a high tree and fell asleep.

The next morning, when they awoke, the sun was high in heaven, and shone brightly through the leaves. Then said the brother, "Sister, I am thirsty;

 if I only knew where to find a brook, that I might go and drink! 

I almost think that I hear one rushing."

So the brother got down and led his sister by the hand, and they went to seek the brook. But their wicked stepmother was a witch, and had known quite well that the two children had run away, and had sneaked after them, as only witches can, and had laid a spell on all the brooks in the forest.

So when they found a little stream flowing smoothly over its pebbles, the brother was going to drink of it; but the sister heard how it said in its rushing, 

"He a tiger will be who drinks of me, Who drinks of me a tiger will be!"
Then the sister cried, "Pray, dear brother, do not drink, or you will become a wild beast, and will tear me in pieces."

So the brother refrained from drinking, though his thirst was great, and he said he would wait till he came to the next brook. When they came to a second brook the sister heard it say, "He a wolf will be who drinks of me, Who drinks of me a wolf will be!"

Then the sister cried, "Pray, dear brother, do not drink, or you will be turned into 

a wolf, and will eat me up!"
So the brother refrained from drinking, and said, "I will wait until we come to 

the next brook, and then I must drink, whatever you say; my thirst is so great."

And when they came to the third brook the sister heard how in its rushing it said, "Who drinks of me a fawn will be, He a fawn will be who drinks of me!"
Then the sister said, "O my brother, I pray drink not, or you will be turned into a fawn, and run away far from me."

But he had already kneeled by the side of the brook and stooped and drunk of the water, and as the first drops passed his lips he became a fawn.

And the sister wept over her poor lost brother, and the fawn wept also, and stayed sadly beside her. At last the maiden said, "Be comforted, dear fawn, indeed I will never leave you." Then she untied her golden girdle and bound it round the fawn's neck, and went and gathered rushes to make a soft cord, which she fastened to him; and then she led him on, and they went deeper into the forest. And when they had gone a long long way, they came at last to a little house, and the maiden looked inside, and as it was empty she thought, "We might as well live here.

" And she fetched leaves and moss to make a soft bed for the fawn, and every morning she went out and gathered roots and berries and nuts for herself, and fresh grass for the fawn, who ate out of her hand with joy, frolicking round her. 

At night, when the sister was tired, and had said her prayers, she laid her head 

on the fawn's back, which served her for a pillow, and softly fell asleep. And if only the brother could have got back his own shape again, 

it would have been a charming life.

So they lived a long while in the wilderness alone. Now it happened that the King of that country held a great hunt in the forest. The blowing of the horns, the barking of the dogs, and the lusty shouts of the huntsmen sounded through 

the wood, and the fawn heard them and was eager to be among them.

"Oh," said he to his sister," do let me go to the hunt; 

I cannot stay behind any longer," and begged so long that at last she consented.

"But mind," said she to him," come back to me at night. 

I must lock my door against the wild hunters, so, in order that I may know you, you must knock and say, ' Little sister, let me in,' and unless I hear that I shall not unlock the door." Then the fawn sprang out, and felt glad and merry in the open air. 

The King and his huntsmen saw the beautiful animal, and began at once to pursue him, but they could not come within reach of him, for when they thought they were certain of him he sprang away over the bushes and disappeared. 

As soon as it was dark he went back to the little house, knocked at the door, 

and said, "Little sister, let me in." Then the door was opened to him, and he went in, and rested the whole night long on his soft bed.

The next morning the hunt began anew, and when the fawn heard the hunting-horns and the tally-ho of the huntsmen he could rest no longer, and said, 

"Little sister, let me out, I must go"

The sister opened the door and said, "Now, mind you must come back at night and say the same words." When the King and his hunters saw the fawn with the golden collar again, they chased him closely, but he was too nimble and swift for them. This lasted the whole day, and at last the hunters surrounded him, and one of them wounded his foot a little, so that he was obliged to limp and to go slowly.

 Then a hunter slipped after him to the little house, and heard how he called out," Little sister, let me in," and saw the door open and shut again after him directly., The hunter noticed all this carefully, went to the King, and told him all he had seen and heard. Then said the King, "To-morrow we will hunt again."

But the sister was very terrified when she saw that her fawn was wounded. 

She washed his foot, laid cooling leaves round it, and said," Lie down on your bed, dear fawn, and rest, that you may be soon well." The wound was very slight, so that the fawn felt nothing of it the next morning. And when he heard the noise of the hunting outside, he said, "I cannot stay in, I must go after them; 

I shall not be taken easily again!"

The sister began to weep, and said, "I know you will be killed, and I left alone here in the forest, and forsaken of everybody. I cannot let you go!"
"Then I shall die here with longing," answered the fawn;" when I hear the sound of the horn I feel as if I should leap out of my skin."
Then the sister, seeing there was no help for it, unlocked the door with a heavy heart, and the fawn bounded away into the forest, well and merry.

When the King saw him, he said to his hunters, "Now, follow him up all day long till the night comes, and see that you do him no hurt." So as soon as the sun had gone down, the King said to the huntsmen:" Now, come and show me the little house in the wood."

 And when he got to the door he knocked at it, and cried, "Little sister, let me in!" Then the door opened, and the King went in, and there stood a maiden more beautiful than any he had seen before. The maiden shrieked out when she saw, instead of the fawn, 

a man standing there with a gold crown on his head. But the King looked kindly on her, took her by the hand, and said, 

"Will you go with me to my castle, and be my dear wife?"

"Oh yes," answered the maiden, "but the fawn must come too. I could not leave him." And the King said, "He shall remain with you as long as you live, and shall lack nothing." Then the fawn came bounding in, and the sister tied the cord of rushes to him, and led him by her own hand out of the little house.

The King put the beautiful maiden on his horse, and carried her to his castle, where the wedding was held with great pomp; so she became lady Queen, and they lived together happily for a long while; the fawn was well tended and cherished, and he gambolled about the castle garden. 

Now the wicked stepmother, whose fault it was that the children were driven out into the world, never dreamed but that the sister had been eaten up by wild beasts in the forest, and that the brother, in the likeness of a fawn, had been slain by the hunters.

 

But when she heard that they were so happy, and that things had gone so well with them, jealousy and envy arose in her heart, and left her no peace, and her chief thought was how to bring misfortune upon them. Her own daughter, who was as ugly as sin, and had only one eye, complained to her, and said,

 "I never had the chance of being a Queen."

"Never mind," said the old woman, to satisfy her;" when the time comes, I shall be at hand." After a while the Queen brought a beautiful baby-boy into the world, and that day the King was out hunting. The old witch took the shape of the bedchamber woman, and went into the room where the Queen lay, and said to her, "Come, the bath is ready; it will give you refreshment and new strength. Quick, or it will be cold." Her daughter was within call, so they carried the sick Queen into the bath-room, and left her there. And in the bath-room they had made a great fire, so as to suffocate the beautiful young Queen.

When that was managed, the old woman took her daughter, put a cap on her, and laid her in the bed in the Queen's place, gave her also the Queen's form and countenance, only she could not restore the lost eye. So, in order that the King might not remark it, she had to lie on the side where there was no eye. 

In the evening, when the King came home and heard that a little son was born to him, he rejoiced with all his heart, and was going at once to his dear wife's bedside to see how she did. Then the old woman cried hastily, "For your life, do not draw back the curtains, to let in the light upon her; she must be kept quiet." So the King went away, and never knew that a false Queen was lying in the bed.

Now, when it was midnight, and every one was asleep, the nurse, who was sitting by the cradle in the nursery and watching there alone, saw the door open, and the true Queen come in. She took the child out of the cradle, laid it in her bosom, and fed it. Then she shook out its little pillow, put the child back again, and covered it with the coverlet. 

She did not forget the fawn either: she went to him where he lay in the corner, and stroked his back tenderly. Then she went in perfect silence out at the door, and the nurse next morning asked the watchmen if any one had entered the castle during the night, but they said they had seen no one.

And the Queen came many nights, and never said a word; the nurse saw her always, but she did not dare speak of it to any one.
After some time had gone by in this manner, the Queen seemed to find voice, and said one night,

"My child my fawn twice more I come to see,
Twice more I come, and then the end must be."
The nurse said nothing, but as soon as the Queen had disappeared she went to the King and told him all. The King said, "Ah, heaven! what do I hear! I will myself watch by the child to-morrow night." So at evening he went into the nursery, and at midnight the Queen appeared, and said,

"My child my fawn once more I come to see,
Once more I come, and then the end must be."
And she tended the child, as she was accustomed to do, before she vanished. The King dared not speak to her, but he watched again the following night, and heard her say,

"My child my fawn this once I come to see,
This once I come, and now the end must be."
Then the King could contain himself no longer, but rushed towards her, saying, "You are no other than my dear wife!"

Then she answered, "Yes, I am your dear wife," and in that moment, by the grace of heaven, her life returned to her, and she was once more well and strong. Then she told the King the snare that the wicked witch and her daughter had laid for her.

The King had them both brought to judgment, and sentence was passed upon them. The daughter was sent away into the wood, where she was devoured by the wild beasts, and the witch was burned, and ended miserably. And as soon as her body was in ashes the spell was removed from the fawn, and he took human shape again; and then the sister and brother lived happily together until the end.

The magical land of Simsala.

Bratříček a sestřička
Bratři Grimmové

 ili, byli bratříček a sestřička. Jednoho dne vzal bratříček svoji drahou sestřičku za ruku a řekl: „Od té chvíle, co nám zemřela maminka, nastaly nám zlé časy. Macecha nás celé dny bije a vyhání nás pryč. Jediné, co dostáváme k jídlu, jsou tvrdé kůrky chleba, pro které nenajde jiné použití; i ten psík pod stolem se má lépe, ten se dostane k chutnému soustu častěji než my. Bůh se nad námi smiluj; kdyby to tak věděla naše matka. Pojď, půjdeme spolu do světa.“ Tak šli a šli celý den, a protože neustále pršelo, sestřička řekla: „Vidíš, bratříčku, i Bůh nad námi pláče.“ Večer přišli do hlubokého černého lesa, a protože byli tou štrapácí, hladem a žalostí unavení, tak se tam uložili do jednoho vykotlaného stromu a usnuli.

 dyž se druhého dne probudili, stálo slunce už vysoko na obloze a horkými paprsky je hladilo na tvářích. Tu bratříček pravil: „Sestřičko, já mám žízeň, kdybych věděl, kde je studánka, hned bych šel a napil se. Slyšíš, někde tu šumí!“ Vstal, vzal sestřičku za ruku a šli hledat pramínek. Jejich macecha nebyla jen tak obyčejná macecha, jak už takové macechy bývají, tahle k té vší zlobě, zášti i krutosti byla i čarodějnice. Ihned si všimnula, že děti utíkají a tak je tajně sledovala, jak už to umějí jen čarodějnice, a aby jim uškodila, všechny studánky, potůčky i pramínky v lese začarovala.

 dyž tedy konečně našli potůček, který si zvesela poskakoval přes kameny, chtěl se z něj bratříček napít, ale sestřička zaslechla, jak si pramínek zpívá podivnou písničku: „Kdo ze mne bude pít, v tygra se musí proměnit!“ Zvolala: „Prosím tě, bratříčku, nepij, sic se změníš v divokou šelmu a pak mne roztrháš!“ Bratříček se tedy nenapil, i když měl ukrutnou žízeň, a pravil: „Dobrá, počkám k dalšímu prameni.“ Když přišli k jinému potůčku, ke svému zděšení sestřička zaslechla, jak si i on zpívá podivnou písničku: „Kdo ze mne bude pít, ve vlka se musí proměnit!“ Zvolala: „Prosím tě, bratříčku, nepij, sic se změníš ve vlka a sežereš mne!“ Bratříček se tedy nenapil a řekl: „Dobrá, počkám k dalšímu prameni, ale tam se napiji, říkej si, co chceš, celého mne spaluje žízeň.“ Když přišli ke třetímu potůčku, uslyšela sestřička, jak si i on zpívá podivnou písničku: „Kdo ze mne bude pít, v srnce se musí proměnit!“ Zvolala: „Prosím tě, bratříčku, nepij, sic se změníš v srnce a utečeš mi!“ Ale bratříček už klečel dole u potůčku a pil, sotva se však první kapka dotkla jeho rtů, změnil se v srnečka. Sestřička se nad svým ubohým zakletým bratříčkem usedavě rozplakala, srneček plakalo také, seděli smutně vedle sebe, až dívenka pravila: „Upokoj se milý srnečku, já tě nikdy neopustím.“ Pak sundala svůj zlatý podvazek a uvázala jej srnečkovi kolem krku jako obojek. Potom natrhala ostřici a upletla jemný provaz, na který srnečka přivázala, a vedla jej dál a dál do lesa.

 když byli dlouho, předlouho šli, přišli k lesní chaloupce. Sestřička se podívala dovnitř, a protože chaloupka byla opuštěná, pomyslila si: „Zde bychom mohli zůstat.“ Pak nasbírala jemné chvojí a mech, aby z toho srnečkovi upravila měkké lůžko; každé ráno pak vycházela do lesa, aby tam pro sebe sbírala kořínky, lesní plody a oříšky a pro srnečka trhala hebkou trávu. Večer, když byla sestřička unavená a pomodlila se, položila svoji hlavu na srnečkův hřbítek, to byl její polštářek, a spokojeně spolu usnuli. Nu, kdyby měl bratříček svoji lidskou podobu, byl by to věru skvělý život, co tam v té opuštěné lesní chaloupce vedli.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání

 ednoho dne se událo, že král té země v tom lese pořádal velký hon. Mezi stromy se rozléhal hlahol lesních rohů, štěkání psů a pokřik lovců; a to bylo pro srnečka neodolatelné volání, musil hned tam. „Ach.“ řekl: „sestřičko, pusť mne ven na lov, už to tu déle nevydržím.“ A tak dlouho prosil a žadonil, až nakonec sestřička, která se velmi strachovala o jeho život, souhlasila: „Ale, večer se vrať, já před lovci chaloupku zamknu. Abych tě poznala, žes to ty, zaklepej a řekni, sestřičko, na prahu stojím, vystel mi lůžko měkkým chvojím; když to neřekneš, neotevřu.“ Srneček vyběhl ven vstříc lovcům a bylo mu krásně a bylo mu opojně. Když ho král a lovci uviděli, pustili se do jeho pronásledování, ale darmo se namáhali, dostihnout jej nedostihli, a když už si myslili, že ho mají, tu jim uskočil do křoviny a zmizel. Když se setmělo, běžel bratříček k lesní chaloupce, zaklepal na dveře a řekl: „Sestřičko, na prahu stojím, vystel mi lůžko měkkým chvojím.“ Tu se otevřela malá dvířka, srneček vskočil dovnitř a celou noc odpočíval na svém měkoučkém lůžku.

 ruhého dne přišli lovci znova, a když srnec uslyšel hlahol lesních rohů, pokřik lovců a štěkot psí smečky, opět na něj přišlo to očarování a zase neměl stání a prosil: „Sestřičko, otevři mi, musím ven.“ Sestřička mu otevřela a řekla:„Ale večer musíš být zpět a nezapomeň na naši svoji průpovídku.“ Když král a jeho lovci opět spatřili toho krásného srnce se zlatým obojkem, pustili se za ním, ale ten byl příliš rychlý a hbitý. Tak to šlo celý den; ale k večeru lovci srnce konečně obklíčili a jeden z nich ho zranil na noze, takže kulhal a utíkal o něco pomaleji. Jeden z lovců ho sledoval až k chaloupce a slyšel, jak volá: „Sestřičko, na prahu stojím, vystel mi lůžko měkkým chvojím.“ Pak viděl, jak se otevřely dveře a za srnečkem zase zavřely. Lovec šel ke králi a vypověděl mu, co slyšel a viděl. Tu král rozhodl: „Lov bude pokračovat ještě zítra!“ Sestřička se strašlivě vylekala, když viděla, že srneček je zraněný. Umyla mu krev, přiložil byliny a řekla: „Jdi si lehnout, milý srnečku, aby ses pozdravil.“

 le ta rána byla tak nepatrná, že když srnec ráno vstal, už ji ani necítil, a když zvenčí uslyšel hlahol lovu, nemohl tomu čarovnému vábení odolat a řekl: „Sestřičko, už to nevydržím, musím být při tom!“ Sestřička plakala a prosila: „Oni tě zabijí a já tu na tom božím světě zůstanu sama, nikam tě nepustím.“ „Pak zemřu od zármutku,“ odvětil srneček: „když slyším zvuk lesního rohu, nohy mi samy běží ven.“ Sestřička si nevěděla jiné pomoci, tak dveře s těžkým srdcem odemknula a nechala šťastného srnečka běžet do lesa. Když ho král uviděl, řekl lovcům: „Budeme ho celý den pronásledovat, ale nesmíte ho nikdo zranit.“ Když zapadlo slunce, řekl král tomu lovci: „Pojď a ukaž mi tu chaloupku!“ A když stál přede dveřmi, zaklepal a zvolal: „Sestřičko, na prahu stojím, vystel mi lůžko měkkým chvojím.“ Dveře se otevřely, král vešel dovnitř a našel tam překrásná dívku, že krásnější ještě neviděl. Sestřička se polekala, když viděla, že vstoupil muž se zlatou korunou. Ale král se na ni díval přátelsky, vzal ji za ruce a zeptal se: „Chceš jít se mnou na zámek a stát se mojí ženou?“ „Ano,“ odvětila sestřička: „ale srneček musí se mnou, toho já nikdy neopustím.“ Král odvětil: „Může u tebe zůstat po celý život a nikdo mu neublíží.“ Mezitím přihopsal i srnec, sestřička jej uvázala na provaz z ostřice a vyvedla ven. Král ji posadil před sebe na koně a společně jeli na zámek. Svatba to byla přenáramná, na které si vzal pan král krásnou sestřičku, ze které se rázem stala paní královna a žili dlouhý čas spokojeně a v lásce. O bratříčka bylo dobře postaráno, po libosti si vesele běhal po zámeckých zahradách a královských lesích.

 běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

 lá macecha, od které děti tenkráte utekly do lesa, si po celý ten čas myslila, že sestřičku roztrhala divá zvěř a nebohého bratříčka v srnčí podobě dávno zabili lovci. Jednoho dne se ale zpráva o spokojeném králi, královně a veselém srnečkovi donesla i k jejímu uchu. Zlobou a závistí se sevřelo její černé srdce a od té chvíle neměla stání a neměla ani klidu, celé dny a noci přemýšlela, jak by těm dvěma ublížila. Také její dcera, dívka ošklivější než ta nejčernější noc, ji činila neustálé výčitky: „Já, já jsem měla být královnou, já!“„Uklidni se, děvenko!“ řekla ji stařena a spokojeně pokračovala: „Náš čas ještě přijde, důležité je být u toho!“ A čas se opravdu nachýlil a královna porodila krásného chlapečka, ale král byl zrovna na lovu. Tu na sebe stará čarodějnice vzala podobu komorné, vešla do komnaty, kde ležela mladičká královna, a řekla jí: „Pojď, paní, lázeň je připravená, to ti udělá dobře a vrátí ti to ztracené síly, pospěš, ať nevychladne.“ Její zlolajná dcera jí byla k ruce, a tak obě zesláblou sestřičku popadly a odnesly jí do lázně, tam ji položili a vyšly ven. Dveře zvenčí pečlivě zamknuly a utekly pryč. Protože ty dvě předtím lázeň pekelně roztopily, nebohá královna se v ní za malou chvíli udusila. Když byl ten ukrutný zločin vykonán, vzala čarodějnice svoji ošklivou dceru, na hlavu ji posadila čepec a položila ji do postele na královnino místo. Dala jí také podobu nebohé sestřičky, aby král nic nepoznal, jen to chybějící oko vyčarovat neuměla. Aby to ale král nezpozoroval, poručila dcerce, že se k němu má vždy obracet jen tou stranou, kde má oko.

 ečer, když se král vrátil domů a slyšel, že se mu narodil krásný synáček, zaradoval se a chtěl jít ke své ženě, aby seznal, jak se jí daří. Od toho jej stařena ale odrazovala: „Počkej králi, neroztahuj ty závěsy, světlo by královně nedělalo dobře, musí mít klid.“ Král si nechal poradit, a tak netušil, že v posteli leží falešná královna. Když o půlnoci všichni už spali, tu chůva, která seděla v dětském pokoji u kolébky a hlídala, uviděla, jak se otevřely dveře a dovnitř vešla sestřička. Vzala dítě z kolébky, položila si je do náruče a dala mu pít. Pak mu natřásla polštářek a položila jej zpět. A nezapomněla ani na srnečka, šla do rohu komnaty, kde ležel, pohladila ho po hřbetě a pak vyšla dveřmi zase ven. Chůva se ráno ptala stráže, která bděla celou noc, zdali viděli někoho vcházet. Ale strážci odvětili: „Ne, nikoho jsme neviděli.“ Tak to šlo po mnoho nocí a to zjevení nikdy neproneslo ani slovo a chůva, která to pozorovala, si je neodvážila oslovit. Když uplynul nějaký čas, tu královna jedné noci promluvila: „Co si počne mé dítě? Co si počne bratříček? Už jen dvakrát mohu přijít a nikdy víc!“ Komorná na to neřekla nic, ale sotva sestřička zmizela, běžela ke králi a vše mu vypověděla. I řekl král: „Bože, co to může být? Další noc budu u chlapce hlídat já!“

 ečer šel král do dětského pokoje. O půlnoci se zjevila sestřička a povzdechla si: „Co si počne mé dítě? Co si počne bratříček? Už jen jednou mohu přijít a nikdy víc!“ Postarala se o dítě jako obyčejně a zmizela. Král se ji neodvážil oslovit, ale hlídal u dítěte i následující noc. A sestřička zase povzdechla: „Co si počne mé dítě? Co si počne bratříček? Nyní jsem přišla naposledy a nikdy víc už nepřijdu!“ To nemohl král vydržet, přiskočil k sestřičce a řekl: „Ty nemůžeš být nikdo jiný než má milovaná žena!“ Odvětila: „Ano, já jsem tvoje žena!“ V tom okamžiku se jí z Boží milosti navrátil život, byla zdravá a červenolící jako dřív. Vyprávěla králi o tom zločinu, kterého se na ní dopustily zlá čarodějnice a její dcera. Král je nechal předvést před soud a moudří soudcové nad nimi vyřkli nemilosrdný ortel. Dcera byla odvedena do hlubokého lesa, kde ji rozsápala divá zvěř, a její matka čarodějnice byla upálena na hranici.

 té hodině, kdy se tělo zlé macechy změnilo na popel, proměnil se bratříček opět v člověka a žili pak v lásce a radosti až do konce svých dní

.