1. Abu Ali and the Donkey
Every evening, after he had finished with his chores, Ali would sit alone by the village pond and wonder what it would be like to have a family of his own.
One day Ali decided that he would visit his aunt. After all, she was quite old and might be unwell. He was sure she would welcome a cmpanion in her old age.
The very next morning, before sunrise, he set out for his aunt’s village.
Ali, however, was determined to make the trip and nothing Vimal said could stop him.
He did not own a mule of his own and so he walked the whole way along the hot and dusty road, stopping only at noon to rest for a while under the shade of a few palm trees. Tired and hungry, he arrived at his aunt’s village at dusk. As he entered the village, he saw a cobbler who was gathering his tools together at the end of the day, and asked him the way to the home of his aunt. The cobbler looked at him curiously.
“You walk straight down this road until you come to a huge mansion which looks as if it will collapse any moment,” he said. “I hope you are not expecting a warm welcome and a hot meal,” he added.
“The widow who stays there is a terrible miser who chases away even the children who try to pick the fruit that has fallen in her garden.”
Ali continued slowly towards his aunt’s house. Suddenly he was unsure of himself. Had Vimal been right after all? As the house came into sight, his heart sank. The walls of the house were a dirty yellow, and the paint was peeling off. The tiles had fallen off the roof, and the courtyard was littered with rubbish. There were weeds all over the garden which had evidently not been swept for a long time.
“Who is out there?” he heard a shrill voice demand.
Ali turned around and saw a thin, white-haired woman.
Ali introduced himself, but his aunt was not at all pleased to see him.
“I am a very poor woman,” she said. “I have no money.
Ali was terribly disappointed but did not show it. All that he wanted was a little warmth and affection. That night he slept on the kitchen floor, feeling hungry and very much alone in the world. His aunt had fed him with just a bowl of thin, lukewarm gruel and, when he had told her that he would return home the next morning, she had not tried to change his mind.
At dawn, just as Ali was about to leave, his aunt decided that she would walk with him till the next village.
“Today is Tuesday—it is market day in the village,” she said. “I am going to sell that useless donkey of mine. That creature costs me a fortune to feed, and is just a lazy bag of bones.”
Ali and his aunt led the poor donkey (which was too thin to carry either of them!) to the market. People from all over the countryside had gathered there. Buyers and sellers were bargaining at the top of their voices. There were crowds of people milling around stalls with all kinds of colourful wares on display; bright clothes, decorated pots, different kinds of fruits and vegetables, and wooden toys for children.
Ali and the old woman went towards the centre of the market where several other sellers had brought their animals. In her shrill ‘voice, she announced that she was willing to give the donkey to the highest bidder.
Ali was surprised to see quite a few traders come forward and bid for the animal. He realized that the donkey was, in fact, quite well-built with a broad back. If fed properly, it would be of great use to whoever bought it. A rich merchant with a loud, arrogant voice made a good offer for the donkey.
The donkey raised its head and looked straight at Ali. It was as if the creature was begging Ali to buy it for himself. “Look at the rich man,” the donkey seemed to say. “He has such a cruel look and he will surely whip me and treat me even worse than your aunt.”
“I will take your donkey,” Ali suddenly said to his aunt.
“Then give me fifty rupees more than the rich man’s offer,” the widow replied, realizing thatAli wanted the donkey badly, and would pay all that he had for it.
Ali walked back to his village leading the skinny donkey. As soon as Vimal saw them, he burst into laughter. “You went to find your aunt and returned with a donkey so thin I can see its bones,” he chuckled. “Perhaps next time you will listen to my advice, Ali!”
Ali went about feeding the animal properly. Soon it put on weight and became strong. He began to use the donkey to help him carry loads. He would spend his time talking with the creature which seemed to understand not only what he said, but his feelings, too.
The expression in the donkey’s eyes was always one of gratitude. Ali did not regret the purchase, for the donkey became a very important part of his life. He no longer felt lonely in the evenings, when all the other villagers had retired into their homes.
A few months later, Ali received news that his aunt had died. Since he was her only relative, Ali felt duty-bound to see that she got a proper funeral. He left immediately on his donkey to attend to all the arrangements. After the funeral was over, Ali spent the night at his aunt’s house for the last time. He walked across the courtyard to untie the donkey from the tree to which it was tethered. It had been restless since morning, and Ali felt that the place perhaps brought back unhappy memories of the times that his aunt had ill-treated it.
As he loosened the rope, the donkey walked across to a far corner of the courtyard and began to paw the earth.
`It must be hungry,’ Ali thought and gave it fresh hay.
The donkey continued to paw the earth.
`It must be thirsty,’ Ali decided, and gave it some water.
The donkey did not drink the water.
“What do you want?” asked Ali growing irritated for he had had a tiring day.
The donkey looked at Ali helplessly.
Suddenly, Ali thought of a spade. ‘Spade? What do I need a spade for at this time of the night?’ he asked himself. Then a wild hope grew in his mind. Was the donkey trying to tell him something? Was it trying to persuade him to dig the ground?
A very excited Ali then began to dig exactly where the donkey had been continuously pawing. He had dug about a metre when the spade hit
He continued to dig frantically, until he finally spied a metal chest. Binding it with rope, Ali managed to hoist it up. He opened it, his heart beating rapidly. The trunk was full of silver vessels and gold jewellery. Ali realized that this was the treasure chest in which his aunt had hidden all her wealth. The donkey must have seen his aunt burying it in the ground.
Ali threw his arms around the donkey’s neck. “My friend,” he cried out in joy,
The gentle eyes of the donkey expressed gratitude.
Ali returned to his village with the trunk on the donkey’s back. He started a shop and soon became a prosperous and honest businessman. He never forgot that it was a simple act of kindness that had led him to such good fortune in life.
3. The Man, the Boy, and the Donkey
Aesop
A man and his son were once going with their donkey to market. As they were walking along by his side a countryman passed them and said, "You fools, what is a donkey for but to ride upon?" So the man put the boy on the donkey, and they went on their way.But soon they passed a group of men, one of whom said, "See that lazy youngster, he lets his father walk while he rides."
So the man ordered his boy to get off, and got on himself. But they hadn't gone far when they passed two women, one of whom said to the other, "Shame on that lazy lout to let his poor little son trudge along."
Well, the man didn't know what to do, but at last he took his boy up before him on the donkey. By this time they had come to the town, and the passersby began to jeer and point at them. The man stopped and asked what they were scoffing at.
The men said, "Aren't you ashamed of yourself for overloading that poor donkey of yours -- you and your hulking son?"
The man and boy got off and tried to think what to do. They thought and they thought, until at last they cut down a pole, tied the donkey's feet to it, and raised the pole and the donkey to their shoulders. They went along amid the laughter of all who met them until they came to a bridge, when the donkey, getting one of his feet loose, kicked out and caused the boy to drop his end of the pole. In the struggle the donkey fell over the bridge, and his forefeet being tied together, he was drowned.

yl jednou jeden rybář a ten měl ženu, se kterou žil v malé chýši u moře. Každé ráno šel na moře a lovil ryby. Jednou tam zase seděl a díval se jako vždy do průzračné vody, když tu mu udice klesla ke dnu, a když zabral, aby ji vytáhnul, zmítala se na ní parádní kambala. „Poslouchej, rybáři,“ měla se ryba k řeči: „nechej mne žít! Já nejsem žádný platýs či kambala, jak by se jednomu mohlo zdát. Jsem zakletý princ a vůbec si nepomůžeš, když mě zabiješ. Ani ti nebudu chutnat! Hoď mne zpátky do vody a nechej mne plavat!“ „No,“ řekl rybář: „šetři slova, rybo, kambalu, která umí mluvit, tu by stejně nikdo nejedl!“ S těmi slovy hodil rybu zpět do čisté vody. Ta se hned potopila ke dnu a o tom, že tu ještě před chvíli mudrovala, svědčilo jen pár kapek krve na hladině.
dyž přišel domů, měla se k němu žena s výčitkou: „Muži, tys dnes nic nechytil?“ „Ne, nic. Jen jednu kambalu, ale ta mi tvrdila, že je zakletý princ, tak jsem ji nechal plavat.“ „A ty sis nic nepřál?“ zeptala se žena. „Co bych si měl přát?“ „Ach,“ zakoulela očima žena: „ty pustíš prince a nic si nepřeješ! Víš, jak je mi odporné žití v téhle strašlivé díře?! Já chci nový domek. Jdi a zavolej ji! Řekni jí, že bychom měli rádi malý domek, určitě to pro nás udělá.“ „Ale, co bych tam chodil.“ zdráhal se rybář, kterému bylo takovéto handrkování proti srsti a vychování. „Chytil jsi ji a pustil,“ pravila žena: „vděčí ti za život! Jen jdi a to hned!“ Rybáři to sice nebylo po chuti, ale znal svoji sršatou ženu, a tak šel k moři.
o se netvářilo kdovíjak vlídně, voda byla dozelena a dožluta, jako by do ní ukáplo trochu svárlivosti a zášti. Postavil se na břeh a zavolal: „Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!“ Tu připlula kambala a řekla: „Nu, copak je?“ „Ale, já jsem tě chytil a moje žena říká, že jsem si měl něco přát. Měla by ráda malý domek, naše rybářská chýška jí už nevoní.“ „Jdi domů,“ řekla kambala: „má ho mít.“ Tak šel rybář domů a jeho žena neseděla v rybářské chýši, nýbrž na lavici přede dveřmi malého pěkného domku. Vzala muže za ruku a řekla: „Jen pojď dovnitř, to je ti paráda!“ V domku byla malá předsíňka, půvabná světnice a komora, kde stála pro každého postel, kuchyně a spižírna, vše vybaveno tím nejlepším načiním v mosazi a cínu. Inu, jak se patří. A vzadu byl malý dvorek se slepicemi a kachnami a zahrádka se zeleninou i ovocem. „Podívej,“ řekla žena: „není to všechno roztomilé?“ „Ano,“ odvětil muž: „ teď tu můžeme spokojeně žít.“
opravdu si žili spokojeně; tak osm možná i čtrnáct dní, pak se na zápraží bok po boku usadili Nepokoj s Nespokojeností a měli se ke společnému dílu s takovou vervou, že rybářka to jednoho dne už déle neunesla a řekla: „Poslouchej, muži, ten domek je dost těsný, dvorek a zahrádka jsou jako dlaň, ta zpropadená ryba nám mohla darovat větší dvůr. Nejraději bych žila ve velkém, kamenném zámku. Jdi za ní, ať nám dá zámek.“ „Ach, ženo, my chceme žít v zámku?“ „Ano, ano! Jen jdi za ní, ona to udělá!“ „Ne, ženo! Dala nám přeci už domek, bylo by to nevděčné!“ „Jen jdi, jdi! “ trvala na svém žena: „Ty jsi jí pomohl, ona ráda pomůže tobě, jen jdi!“ Rybáři bylo těžko u srdce a nechtělo se mu, protože věděl, že to není správné, ale přece jen šel.
ruhého dne vstala žena jako první, zrovna se rozednilo, a tak se dívala z postele oknem na tu překrásnou zemi, která před nimi ležela. Ale nebyla sama, kdo se tou nádherou kochal, byl tu opět Nepokoj s Nespokojeností, a těm se stále něco nezdálo, vedli hašteřivé řeči, až to nebylo už k vydržení a žena strčila loktem do spícího rybáře: „Muži, vstávej a koukni z okna! Podívej a řekni mi, proč bychom nemohli vládnout celé té krásné zemi? Jdi ke kambale a řekni, že tu chceme vládnout!“ „Ale, ženo,“ odvětil muž: „proč bychom měli vládnout? Já králem být nechci!“ „Inu,“ řekla: „když nechceš být králem, já jím budu. Jdi za kambalou, chci být královnou!“ „Ale, ženo, to po ní přece nemohu chtít.“ „Pročpak ne? Ihned tam jdi, já musím být královnou!“ Tak šel rybář k moři a byl celý sklíčený z toho, že jeho ženu posedly vladařské choutky. To není správné, myslel si. Nechtěl jít, ale přece šel.
atím přišel k moři, které zlověstně dunělo, jako by se voda v hlubinách vařila, až z toho šel na člověka děs. Vyděšený rybář postavil se na břeh a zvolal: „Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!“ „Nu, copak si přeje nyní?“ „Ach, kambalo,“ odvětil smutný rybář: „moje žena chce být císařovnou.“ „Jdi domů, je císařovnou.“ odvětila kambala. Tak šel domů, a když tam přišel, nebyl to žádný domov, nýbrž zámek ještě tisíckrát větší a ještě tisíckrát nádhernější. Schodiště byla leštěného mramoru, zdobena sochami z alabastru a zlata. Před branou pochodovali vojáci, troubili na trumpety, tloukli do bubnů a tympánů. A v paláci se procházela hrabata, knížata a vévodové, stavěla se k němu úslužně, jako by to byli jen sloužící a otevřela mu dveře z ryzího zlata. A když vešel, seděla žena na trůnu, který byl z jednoho kusu zlata a byl dvě míle vysoký. Měla na hlavě zlatou korunu, která byla tři lokte vysoká a zdobená diamanty a drahokamy. V jedné ruce měla žezlo a v druhé říšské jablko a po obou stranách vedle ní stáli ve dvou řadách osobní strážci, vždy jeden menší než druhý, od největšího obra, který byl dvě míle vysoký, až k nejmenšímu trpaslíkovi, který byl tak velký jako malíček. A před trůnem stálo množství knížat a vévodů, hrabat a místokrálů a ti všichni se hřáli na slunci její přízně. Tak šel rybář blíže, prodral se mezi dvořany a řekl: „Nu, ženo, nyní jsi tedy císařovna.“ „Ano,“ řekla žena: „nyní jsem císařovna!“ Tu se k ní ještě více přiblížil a dobře si ji prohlédnul, a když se na ni chvíli díval, řekl: „Ženo, zdá se to dost krásné být císařovnou?“
ena se zamyslela a s ní upadli v přemýšlení i Nepokoj s Nespokojeností, myšlenky se tetelily jedna přes druhou a bylo jim to k hádce, bylo jim to ke sváru. Nebylo to s takovými myšlenkami k vydržení, a tak žena, aby je upokojila, zvolala: „Muži, jsem sice císařovna, ale chci být raději papežkou! Jdi ke kambale!“ „Ale, ženo,“ zděsil se rybář: „co bys všechno nechtěla?! Papežkou být nemůžeš, papež je vždy jen jeden v celé Kristově říši! Papežkou tě nemůže kambala udělat!“ „Muži,“ řekla: „chci být papežkou! Okamžitě tam jdi! Ještě dnes musím být papežkou!“ „Ne, ženo!“ řekl rybář: „To nemohu po kambale chtít! To je příliš! Co si to přeješ? Papežku z tebe udělat nedokáže!“ „Muži, dost toho hloupého tlachaní!“ řekla žena: „Mohla mě udělat císařovnou, tak mě udělá také papežkou! Jdi tam ihned! Jsem císařovna a ty jsi stále můj muž!“ Rybář byl celý vystrašený, ale šel. Bylo mu mdlo, třásl se a chvěl a kolena se mu podlamovala.
elou zemí se hnal vichr, mraky letěly po nebi jako splašené, úplně se setmělo, listy na stromech se třásly a voda se dmula do výše a naříkavě hučela. V dálce viděl lodě, které vysílaly zoufalé volání o pomoc a tancovaly bezmocně po vlnách. Jen na malém kousku byla obloha ještě modrá, ale po stranách se rozlévala rudá záře, jako by přicházela těžká bouře. Tak šel celý malomyslný na břeh, stál tam zahalený v závoji strachu a křičel: „Do hlubiny padá síť, do té se mi, rybo, chyť, moje žena, Ilse předrahá, rybího vděku si žádá!“ „Nu, copak si přeje nyní?“ „Ach, kambalo,“ odvětil: „moje žena chce být papežkou.“ „Jdi domů, je papežkou.“ odvětila kambala. Tak šel domů, a když tam přišel, nebyl tam žádný domov, nýbrž kostel tak obrovský, že kostelní věž mizela v oblacích. Podral se vším shromážděným lidem dovnitř, kde svítilo tisíce a tisíce světel a jeho žena byla celá ve zlatě a seděla na ještě mnohokrát vyšším trůnu a na hlavě měla tři obrovské zlaté koruny. Kolem ní stály zástupy duchovenstva a po stranách měla dvě řady světel, to největší tak silné a tlusté jako ta největší věž a pak každé další menší až do toho nejmenšího kuchyňského světýlka. A všichni ti císařové a králové před ní klečeli na kolenou a líbali cíp jejího pláště. „Nu, ženo, jsi nyní papežkou?“ „Ano,“ řekla: „nyní jsem papežkou!“ Tak šel muž nahoru a dobře si ji prohlédl. A bylo to jako by se díval do zářícího slunce. Když na ni nějakou chvíli pohlížel, řekl: „Ženo, jsi spokojena, že jsi papežka?“ Ale ona seděla zcela bez pohnutí jako skála, ani se nepohnula. Tu jí muž řekl: „Ženo, nyní musíš být spokojená, jsi papežka! Ničím větším už být nemůžeš!“ „To si musím ještě promyslet!“ odvětila žena. A šli spát.
šichni spali, jen Nepokoj s Nespokojeností celou noc přemýšleli a přemýšleli, jejich myšlenky byly bohaprosté a zlovolné, Nepokoj se zalykal Nespokojeností a Nespokojenost tížil Nepokoj. Rybář sám spal tvrdě a dobře, protože předešlého dne se dost naběhal, ale jeho žena sebou celou noc házela z boku na bok, Nepokoj s Nespokojeností jí nedali spát.
otva se slunce vydalo na svou každodenní cestu a nebe zalily ranní červánky, posadila se rybářka na posteli a strnule se na tu krásu dívala: „Copak já jako papežka dokáži něco takového? Muži!“ A dloubla loktem rybáře do žeber. „Vstávej! Jdi za kambalou a řekni jí, že chci být Bohem!“ Rybář byl ještě celý rozespalý, ale přesto se vyděsil tak, že spadnul z postele. Myslil si, že se přeslechnul, protřel si oči a řekl: „Ach ženo, copak to říkáš?“ „Muži,“ pravila: „nemohu poručit slunci ani měsíci! Ne, to nedokážu ani jako papežka. Ale nebudu mít nikdy pokoj, dokud nebudu vládnout slunci a měsíci!“ Při tom na něj hleděla tak zběsile, že ho přešla hrůza. „Jdi a řekni kambala, že chci být Bůh!“ „Ach, ženo,“ řekl rybář a padl před ní na kolena: „to kambala nedokáže! Prosím tě, zanech toho a zůstaň papežem!“ Tu do ženy vstoupila zuřivost, vlasy se jí divoce létaly kolem hlavy a křičela: „Já se toho nevzdám! A dlouho už se neudržím! Jdi!“ Tak si natáhnul muž kalhoty a jako beze smyslu vyběhnul ven.