The Magic Porridge Pot
Cook, Mug, Cook!

Grimm brothers

Once upon a time there was a pious little girl who lived with her mother in a cottage where the doors of poverty and need opened to each other, so she didn't feel like jumping or jumping. Once he went to the forest again to get some strawberries, and there he met an old woman who knew well about his sad fate, heard about his grief, and so she gave him a mug with a magic commandment.

It was supposed to say to him: "Mug, boil!" and in an instant it would be full of sweet wheat porridge, until all the saliva had run off. If he has enough, all he has to do is say: "Mug, enough!" and he will be done cooking. And it was! The little girl thanked, grabbed the cup and went home to her mother to eat and eat; and that the porridge was what their throats deserved!

the next day the little girl had to run off somewhere, the mother was salivating for the porridge, so she said: "Boil a cup!" The porridge was ready before one blinked an eye, and the mother stuffed herself until her stomach burst, and when she had had enough, she wished the mug would stop boiling, but she forgot the right commandment.

and because the mug did not understand anything else, it boiled on and on,

the porridge overflowed over the rim and in a moment the kitchen was full of her, then the whole house, until she went out into the street and that she would go out into the world; well, that was already worrying, because it rolled on and on and none of the people knew what to do.

Hrnečku, vař!
Karel Jaromír Erben

Bylo jednou jedno zbožné děvčátko, které žilo s matičkou v chalupě, kde si podávaly dveře bída s nouzí, a tak mu nebylo ani do skákání, ani do výskání. Jednou šlo zase do lesa pro nějakou tu jahodu, a tu potkalo stařenku, která dobře věděla o jeho smutném údělu, slyšela o jeho žalosti, a tak mu darovala hrneček s kouzelným přikázáním. Mělo mu prý povědět: „Hrnečku, vař!“ a bude v mžiku plný sladké prosné kaše, až se člověku seběhnou všecky sliny. Bude-li mít dost, stačí, když řekne: „Hrnečku, dost!“ a bude po vaření. A taky bylo! Děvčátko poděkovalo, popadlo hrníček a pelášilo domů k mamince, aby tam jedly a jedly; a že té kaše bylo, co si jejich hrdla ráčila!

Kterého si dne muselo děvčátko zrovna někam odběhnout, přišla matičce slina na kaši, a tak pravila: „Hrnečku vař!“ Kaše byla hotová, než by jeden okem mrknul, a matička se cpala, až břicha prasknutí, a když měla dost, přála si, aby hrneček s vařením přestal, ale zapomněla to správné přikázání.

A protože hrneček jinému nerozuměl, vařil dál a dál, kaše přetekla přes okraj a za chvíli jí byla plná kuchyně, pak celý dům, až se vydala na ulici a že by si vyšla do světa; no to už bylo už k úzkosti, neboť se valila dál a dál a žádný z lidí si nevěděl rady.

Na poslední chvíli přišla záchrana, děvčátko se vrátilo domů, a když tu spoušť vidělo, zhurta křiklo: „Hrnečku, dost!“ A hrneček poslechnul a přestal vařit. Ano, právě včas! Stejně se tenkrát musel každý, kdo chtěl do města, tou sladkou kaši prokousat.