The king's son who feared nothing
It came to pass that he got to the house of a giant, and as he was so tired he sat down by the door and rested.
And as he let his eyes roam here and there, he saw the giant's playthings lying
in the yard. These were a couple of enormous balls, and nine-pins as tall as
a man. After a while he had a fancy to set the nine-pins up and then rolled the balls at them, and screamed and cried out when the nine-pins fell, and had a merry time of it.
The giant heard the noise, stretched his head out of the window, and saw
a man who was not taller than other men, and yet played with his nine-pins. "Little worm," cried he, "why art thou playing with my balls? Who gave thee strength to do it?" The King's son looked up, saw the giant, and said,
"Oh, thou blockhead, thou thinkest indeed that thou only hast strong arms,
I can do everything I want to do."
The giant came down and watched the bowling with great admiration, and said, "Child of man, if thou art one of that kind, go and bring me an apple of the tree
of life." — "What dost thou want with it?" said the King's son.
"I do not want the apple for myself," answered the giant, "but I have a betrothed bride who wishes for it. I have travelled far about the world and cannot find
the tree."
— "I will soon find it," said the King's son, "and I do not know what is to prevent me from getting the apple down." The giant said, "Thou really believest it to be so easy! The garden in which the tree stands is surrounded by an iron railing, and in front of the railing lie wild beasts, each close to the other, and they keep watch and let no man go in." — "They will be sure to let me in," said the King's son.
"Yes, but even if thou dost get into the garden, and seest the apple hanging to the tree, it is still not thine; a ring hangs in front of it, through which any one who wants to reach the apple and break it off, must put his hand, and no one has yet had the luck to do it." — "That luck will be mine," said the King's son.
Then he took leave of the giant, and went forth over mountain and valley, and through plains and forests, until at length he came to the wondrous garden.
The beasts lay round about it, but they had put their heads down and were asleep. Moreover, they did not awake when he went up to them, so he stepped over them, climbed the fence, and got safely into the garden. There, in the very middle of it, stood the tree of life, and the red apples were shining upon the branches. He climbed up the trunk to the top, and as he was about to reach out for an apple, he saw a ring hanging before it; but he thrust his hand through that without any difficulty, and gathered the apple.
The ring closed tightly on his arm, and all at once he felt a prodigious strength flowing through his veins. When he had come down again from the tree with the apple, he would not climb over the fence, but grasped the great gate, and had no need to shake it more than once before it sprang open with a loud crash. Then he went out, and the lion which had been lying down before, was awake and sprang after him, not in rage and fierceness, but following him humbly as its master.
The King's son took the giant the apple he had promised him, and said,
"Seest thou, I have brought it without difficulty." The giant was glad that his desire had been so soon satisfied, hastened to his bride, and gave her the apple for which she had wished. She was a beautiful and wise maiden, and as she did not see the ring on his arm, she said, "I shall never believe that thou hast brought the apple, until I see the ring on thine arm."
The giant said, "I have nothing to do but go home and fetch it," and thought it would be easy to take away by force from the weak man, what he would not give of his own free will. He therefore demanded the ring from him, but the King's son refused it. "Where the apple is, the ring must be also," said the giant; "if thou wilt not give it of thine own accord, thou must fight with me for it."
They wrestled with each other for a long time, but the giant could not get the better of the King's son, who was strengthened by the magical power of the ring. Then the giant thought of a stratagem, and said, "I have got warm with fighting, and so hast thou. We will bathe in the river, and cool ourselves before we begin again."
The King's son, who knew nothing of falsehood, went with him to the water, and pulled off with his clothes the ring also from his arm, and sprang into the river. The giant instantly snatched the ring, and ran away with it, but the lion, which had observed the theft, pursued the giant, tore the ring out of his hand, and brought it back to its master. Then the giant placed himself behind an oak-tree, and while the King's son was busy putting on his clothes again, surprised him, and put both his eyes out.
And now the unhappy King's son stood there, and was blind and knew not how to help himself. Then the giant came back to him, took him by the hand as if he were someone who wanted to guide him, and led him to the top of a high rock. There he left him standing, and thought, "Just two steps more, and he will fall down and kill himself, and I can take the ring from him." But the faithful lion had not deserted its master; it held him fast by the clothes, and drew him gradually back again.
When the giant came and wanted to rob the dead man, he saw that his cunning had been in vain. "Is there no way, then, of destroying a weak child of man like that?" said he angrily to himself, and seized the King's son and led him back again to the precipice by another way, but the lion which saw his evil design, helped its master out of danger here also. When they had got close to the edge, the giant let the blind man's hand drop, and was going to leave him behind alone, but the lion pushed the giant so that he was thrown down and fell, dashed to pieces,
on the ground.
The faithful animal again drew its master back from the precipice, and guided him to a tree by which flowed a clear brook. The King's son sat down there, but the lion lay down, and sprinkled the water in his face with its paws. Scarcely had a couple of drops wetted the sockets of his eyes, than he was once more able to see something, and remarked a little bird flying quite close by, which wounded itself against the trunk of a tree.
On this it went down to the water and bathed itself therein, and then it soared upwards and swept between the trees without touching them, as if it had recovered its sight again. Then the King's son recognized a sign from God and stooped down to the water, and washed and bathed his face in it. And when he arose he had his eyes once more, brighter and clearer than they had ever been.
The King's son thanked God for his great mercy, and travelled with his lion onwards through the world. And it came to pass that he arrived before a castle which was enchanted. In the gateway stood a maiden of beautiful form and fine face, but she was quite black.
She spoke to him and said, "Ah, if thou couldst but deliver me from the evil spell which is thrown over me." — "What shall I do?" said the King's son. The maiden answered,
"Thou must pass three nights in the great hall of this enchanted castle, but thou must let no fear enter thy heart. When they are doing their worst to torment thee, if thou bearest it without letting a sound escape thee, I shall be free.
Thy life they dare not take."
Then said the King's son, "I have no fear; with God's help I will try it." So he went gaily into the castle, and when it grew dark he seated himself in the large hall and waited. Everything was quiet, however, till midnight, when all at once a great tumult began, and out of every hole and corner came little devils. They behaved as if they did not see him, seated themselves in the middle of the room, lighted
a fire, and began to gamble. When one of them lost, he said, "It is not right;
some one is here who does not belong to us; it is his fault that I am losing." — "Wait, you fellow behind the stove, I am coming," said another. The screaming became still louder, so that no one could have heard it without terror. The King's son stayed sitting quite quietly, and was not afraid; but at last the devils jumped up from the ground, and fell on him, and there were so many of them that he could not defend himself from them.
They dragged him about on the floor, pinched him, pricked him, beat him,
and tormented him, but no sound escaped from him. Towards morning they disappeared, and he was so exhausted that he could scarcely move his limbs,
but when day dawned the black maiden came to him. She bore in her hand a little bottle wherein was the water of life wherewith she washed him, and he at once felt all pain depart and new strength flow through his veins. She said,
"Thou hast held out successfully for one night, but two more lie before thee."
Then she went away again, and as she was going, he observed that her feet had become white. The next night the devils came and began their gambols anew. They fell on the King's son, and beat him much more severely than the night before, until his body was covered with wounds.
But as he bore all quietly, they were forced to leave him, and when dawn appeared, the maiden came and healed him with the water of life. And when she went away, he saw with joy that she had already become white to the tips of her fingers. And now he had only one night more to go through, but it was the worst. The hob-goblins came again:
"Art thou there still?"cried they, "thou shalt be tormented till thy breath stops."
They pricked him and beat him, and threw him here and there, and pulled him by the arms and legs as if they wanted to tear him to pieces, but he bore everything, and never uttered a cry.
At last the devils vanished, but he lay fainting there, and did not stir, nor could he raise his eyes to look at the maiden who came in, and sprinkled and bathed him with the water of life. But suddenly he was freed from all pain, and felt fresh and healthy as if he had awakened from sleep, and when he opened his eyes he saw the maiden standing by him, snow-white, and fair as day.
"Rise," said she, "and swing thy sword three times over the stairs, and then all will be delivered." And when he had done that, the whole castle was released from enchantment, and the maiden was a rich King's daughter. The servants came and said that the table was already set in the great hall, and dinner served up. Then they sat down and ate and drank together, and in the evening the wedding was solemnized with great rejoicings.
O princi, který se ničeho nebál
Bratři Grimmové
yl jednou jeden princ, kterému se doma znelíbilo, a protože se ničeho nebál, tak si pomyslel, že by se mohl porozhlédnout po světě, to by mu nebyla dlouhá chvíle a poznal by tolikero podivuhodných míst i věcí. Rozžehnal se s rodiči a vydal se na cestu a putoval od rána do večera a šel rovnou za nosem, protože mu bylo jedno, kam ho jeho cesta zavede. A tak se stalo, že došel k domu jednoho obra, a protože byl celý ušlý, sednul si ke dveřím a odpočíval. A když tak bloudil očima sem a tam, uviděl na dvoře ležet obrovy hračky, byl to pár obrovských kuželek a koule velikosti člověka. Za malou chvilku na něj přišla chuť si zahrát, tak kuželky postavil a strčil do koule a radostí výskal, když kuželky opravdu spadly. Obr ten pokřik uslyšel, vystrčil hlavu z okna a uviděl nějakého človíčka, který nebyl o nic větší než ti ostatní, jak si hraje s jeho kuželkami.„Červíčku,“ zavolal: „jakpak to, že si hraješ s mými kuželkami? Kde jsi k tomu vzal sílu?“ Princ se rozhlédnul, uviděl obra a odvětil: „Ty kolohnáte, myslíš, že jenom ty jsi silák? Já dokáži vše, co si umanu!“ Obr sešel dolů, koukal nevěřícně na kuželky a řekl: „Človíčku, jsi-li takového založení, tak mi přines jablko ze stromu života.“ „A k čemupak ti bude?“ zeptal se princ. „Nechci to jablko pro sebe,“ odvětil obr: „ale mám nevěstu, ta po něm touží, já jsem zchodil málem celý svět, ale strom života jsem nenalezl.“ „To já ho najdu,“ řekl princ: „nevím, co by mi mohlo zabránit v tom, abych přinesl jablko.“ Obr pravil: „Myslíš, že je to tak jednoduché? Zahrada, kde roste strom života, je obehnána železnou mříží a před tou mříží leží divá zvěř, jeden lev vedle druhého, ti drží stráž a nedovolí žádnému člověku vstoupit dovnitř.“ „Mě tam ale vpustí!“ řekl jinoch. „Dobrá, dostaneš-li se do zahrady,“ pokračoval obr: „uvidíš na stromě jablka, ještě stále ovšem nejsou tvá, před každým visí zlatý kruh, pokud chceš po jablku sáhnout a utrhnout je, musíš tím kruhem prostrčit ruku a to se ještě nikomu nepodařilo.“ „Mně se to poštěstí.“ usmál se princ.
ak se s obrem rozloučil, šel přes hory a doly, přes pole a lesy, dokud nenalezl onu podivuhodnou zahradu. Zvířata ležela všude kolem, ale hlavy měla svěšené a spala. Lvi se neprobudili, ani když došel až k nim, a tak je překročil, vystoupil na mříž a šťastně se dostal do zahrady. Přímo uprostřed stál strom života a v listí zářila červená jablka. Vyšplhal na strom, a když chtěl sáhnout po jablku, uviděl před ním viset kruh, kterým prostrčil bez námahy ruku a jablko utrhnul. A ten kruh mu ruku pevně obemknul a on pocítil, jak mu pojednou proudí do žil obrovská síla. Když sestoupil s jablkem ze stromu, nechtělo se mu lézt přes mříž, tak tu obrovskou bránu popadl a zkusil s ní trochu zatřást a ona se s třeskotem rozskočila. Vyšel ven a lvové, kteří leželi kolem, se probudili a vykročili k němu, ale ne divoce a vztekle, nýbrž ho pokorně následovali jako svého pána.
rinc zanesl slíbené jablko obrovi a řekl: „Podívej, získal jsem ho bez námahy.“ Obr byl rád, že mu jeho přání splnil, pospíchal za nevěstou a dal jí jablko, které si tak přála. Byla to krásná a chytrá panna, a protože na jeho ruce neviděla náramek, řekla: „Neuvěřím, že jsi to jablko přinesl ty, dokud neuvidím na tvé ruce zlatý kruh.“ Obr pravil: „Musím si pro něj zajít domů a přinesu ho.“ Myslel si, že vzít tomu slabému človíčkovi zlatý náramek silou, pokud mu ho nevydá po dobrém, bude maličkost. Tak si od něj ten náramek žádal, ale princ se zdráhal. „Kde je jablko, tam musí být i náramek.“ řekl obr: „Jestli mi ho nevydáš po dobrém, budeme o něj muset bojovat.“ Tak spolu dlouhou chvíli zápasili, ale obr nedokázal prince, kterému dával kouzelný náramek sílu, přemoci. Tu vymyslil lest a řekl: „Při tom zápolení jsem se zapotil a ty jistě také, pojďme se vykoupat do řeky, trochu se zchladíme a pak budeme pokračovat.“ Princ, který na faleš ani nepomyslil, šel s obrem k vodě a spolu s šaty si stáhnul z ruky také zlatý náramek a skočil do řeky. V ten okamžik obr náramek popadnul a utíkal s ním pryč, ale lvové, kteří tu krádež zpozorovali, obra pronásledovali, vyrvali mu ho z ruky a přinesli zpět svému pánovi. Tak se obr ukryl za jedním dubem, a když byl princ zaměstnán oblékáním, přepadnul ho a vydloubnul mu obě oči. Ubohý hoch tam stál, byl slepý a nevěděl si pomoci. Tu tam přišel proradný obr, vzal ho za ruku jako někdo, kdo ho chce vést, a vedl ho na vrcholek jedné skály. Tam ho nechal stát a myslel si, že udělá ještě pár kroků, zřítí se dolů a zabije se a on si pak bude moci vzít ten náramek. Ale věrní lvové svého pána neopustili, drželi ho za šaty a pozvolna ho odtáhli zpět. Když se obr vrátil, aby mrtvého hocha okradl, pochopil, že jeho úklad vyšel na prázdno. „Snad ještě dokážu připravit o život takového nedomrlého človíčka!“ řekl si vztekle a popadnul prince a vedl ho jinou cestou opět k té propasti. Ale ti lvové, kteří jeho zlý úmysl opět zpozorovali, také tentokrát svému pánovi pomohli z nebezpečí. Když přišli na samý okraj propasti, pustil obr princovu ruku a dál ho chtěl nechat jít samotného, ale lvové se na obra osopili a strčili do něj tak silně, že se zřítil dolů a na skalách se roztříštil.
ak věrná zvířata svého pána odtáhla od propasti pryč a vedla ho k jednomu stromu, u kterého zurčel potůček. Tam se princ posadil a lvové se položili k vodě a tlapami mu stříkali vodu do obličeje. Sotva se pár kapek dotklo princových očních důlků, zpozoroval nějakého ptáčka, který zrovna letěl okolo a slepě vrazil do kmene stromu a spadl do vody, kde se vykoupal a pak se vznesl a mezi stromy letěl pryč, bez toho, že by do některého vrazil, jako by se mu navrátil zrak. Princ to znamení pochopil, sklonil se dolů k vodě a umyl si v ní svůj obličej. A když vstal, měl opět svoje oči, jasné jako ještě nikdy. Princ za tu velkou milost pánubohu poděkoval a putoval se svými lvy dál do světa, až přišel k jednomu zakletému zámku.
zámecké bráně stála panna nádherné postavy a jemného obličeje, která byla ovšem celá černá. Pozdravila ho a řekla: „Ty bys mě z moci zlého kouzla, do kterého jsem byla uvězněna, dokázal vysvobodit.“ „Co mám udělat?“ zeptal se princ. Panna odvětila: „Tři noci musíš strávit ve velkém sále zakletého zámku a do tvého srdce nesmí vstoupit strach. Když vydržíš to nejhorší soužení a trápení bez toho, že bys ze sebe vydal hlásku, pak budu vysvobozena, neboť o život tě připravit nesmějí.“ Tu princ pravil: „Bát se nebojím, s boží pomocí to zkusím.“ Tak zvesela vstoupil do zámku, a když se setmělo, sednul si do toho sálu a čekal. Do samé půlnoci bylo ticho, pak se pojednou spustil velký povyk a ze všech rohů a koutů se seběhli ďáblové, kteří dělali, jako by ho neviděli, posadili se uprostřed komnaty, udělali si oheň a jali se hrát karty. Když jeden prohrával, řekl: „To není správné, neboť je tu jeden, který k nám nepatří a je to jeho vina, že se mi ve hře nevede!“ „Jen počkej, hned si ho najdeme!“ vyhrožovali ostatní. Pokřik byl čím dál větší a nikdo by ho beze strachu snášet nedokázal, ale princ zůstal sedět zcela klidně a strach neměl. Tak ďáblové vyskočili a napadli ho a bylo jich tolik, že se jim marně bránil. Tahali ho po zemi, štípali a bodali, mlátili a mučili, ale on nevydal ani hlásku. Před rozbřeskem skřeti zmizeli a princ byl tak vysílený, že se stěží dokázal pohnout, ale když se rozednilo, přišla k němu ta černá panna, v ruce nesla malou lahvičku, ve které byla živá voda, tou ho omyla a v tu ránu pocítil, jak všechny bolesti zmizely a do jeho žil vstoupila čerstvá síla. Panna pravila: „První noc jsi se štěstím přetrpěl, ale ještě dvě takové máš před sebou.“ Potom šla pryč a na odchodu si princ všimnul, že její zbělely nohy.
ásledující noci přišli opět ti ďáblové a jali se hrát v karty, potom padli na prince a mlátili ho ještě prudčeji, ještě tvrději než předešlé noci tak, že jeho tělo bylo plné ran. Ale přesto to všechno snesl mlčky a oni ho museli nechat být, a když se na obloze začervenaly ranní červánky, objevila se ta panna a vyléčila ho živou vodou. A když odcházela, s radostí viděl, že je až po špičky prstů bílá. Nyní mu zbývalo vydržet jen jednu jedinou noc, ale ta byla nejhorší. Ti ďáblové přišli znova. „Ty jsi tu ještě?“ povykovali: „My tě umučíme tak, až se ti dech zastaví navěky!“ Píchali ho a bodali, mlátili a bili, házeli s ním sem a zase tam, tahali ho za ruce a za nohy, jakoby ho chtěli nadobro roztrhnout, ale on to vše trpělivě snášel a nevydal ze sebe ani hlásku. Nakonec ďáblové zmizeli a on bezmocně ležel na podlaze a nepohnul se, nemohl ani zvednout oči, aby se podíval na pannu, která vešla, aby ho zase pokropila živou vodou. A tu byl najednou zase osvobozen od vší bolesti a cítil se svěží a úplně zdravý, jako by se právě probudil, a když konečně otevřel oči, viděl vedle sebe stát tu pannu, která byla celá sněhobílá a krásná jako jasný den. „Vstaň,“ pravila: „švihni svým mečem třikrát nad schodištěm a bude vše vysvobozeno.“ A když to princ učinil, byl celý zámek od kouzla osvobozen a z té panny byla bohatá princezna. Přišli sloužící a pravili, že je v tom velkém sále připravena slavnostní tabule. Tak se posadili, pospolu jedli a pili a večer s velkou radostí slavili svatbu
