There was once a man who had three sons, the youngest of whom was called the Simpleton, and was despised, laughed at, and neglected, on every occasion.
It happened that the eldest son wished to go into the forest to cut wood, and before he went his mother gave him a delicious cake and a flask of wine. When he came into the forest a little old grey man met him, who wished him good day, and said,
"Give me a bit of your cake, and let me have a drink of your wine; I am so hungry and thirsty."
But the youth answered,
"Give you my cake and my wine? I haven't got any; be off with you."
And leaving the little man standing there, he went off. Then he began to fell a tree, but he had not been at it long before he made a wrong stroke, and the hatchet hit him in the arm, so that he was obliged to go home and get it bound up. That was what came of the little grey man.
Afterwards the second son went into the wood, and the mother gave to him, as to the eldest, a cake and a flask of wine. The little old grey man met him also, and begged for a little bit of cake and a drink of wine. But the second son spoke out plainly, saying,
"What I give you I lose myself, so be off with you."
And leaving the little man standing there, he went off. The punishment followed; as he was chopping away at the tree, he hit himself in the leg so severely that he had to be carried home.
Then said the Simpleton,
"Father, let me go for once into the forest to cut wood;" and the father answered. "Your brothers have hurt themselves by so doing; give it up, you understand nothing about it."
But the Simpleton went on begging so long, that the father said at last.
"Well, be off with you; you will only learn by experience."
The mother gave him a cake and with it a flask of sour beer. When he came into the forest the little old grey man met him, and greeted him, saying.
And the Simpleton answered, "I have only a flour and water cake and sour beer; but if that is good enough for you, let us sit down together and eat." Then they sat down, and as the Simpleton took out his flour and water cake it became a rich cake, and his sour beer became good wine; then they ate and drank, and afterwards the little man said.
"As you have such a kind heart, and share what you have so willingly, I will bestow good luck upon you. Yonder stands an old tree; cut it down, and at its roots you will find something," and thereupon the little man took his departure.
The Simpleton went there, and hewed away at the tree, and when it fell he saw, sitting among the roots, a goose with feathers of pure gold. He was very happy to see that and he lifted it out and took it with him to an inn where he intended to stay the night.
The landlord had three daughters who, when they saw the goose, were curious to know what wonderful kind of bird it was, and ended by longing for one of its golden feathers. The eldest thought, "I will wait for a good opportunity, and then I will pull out one of its feathers for myself;" and so, when the Simpleton was gone out, she seized the goose by its wing—but there her finger and hand had to stay, held fast. Soon after came the second sister with the same idea of plucking out one of the golden feathers for herself; but scarcely had she touched her sister, than she also was obliged to stay, held fast. Lastly came the third with the same intentions; but the others screamed out,
"Stay away! for heaven's sake stay away!"
But she did not see why she should stay away, and thought, "If they do so, why should not I?" and went towards them. But when she reached her sisters there she stopped, hanging on with them. And so they had to stay, all night.
The next morning the Simpleton took the goose under his arm and went away, unmindful of the three girls that hung on to it. The three had always to run after him, left and right, wherever his legs carried him. In the midst of the fields they met the parson, who, when he saw the procession, said,
"Shame on you, girls, running after a young fellow through the fields like this," and forthwith he seized hold of the youngest by the hand to drag her away, but hardly had he touched her when he too was obliged to run after them himself.
Not long after the Bishop came that way, and seeing the respected parson following at the heels of the three girls, he called out.
"Ho, your reverence, whither away so quickly? You forget that we have another christening to-day;" and he seized hold of him by his hand; but no sooner had he touched him than he was obliged to follow on too.
The Simpleton, when he heard this, went with his goose and his hangers-on into the presence of the king's daughter, and as soon as she saw the seven people following always one after the other, she found that so funny that she burst out laughing, and seemed as if she could never stop.
Bratři Grimmové
yl jednou jeden muž a ten měl tři syny. Tomu nejmladšímu, kterého měli k výsměchu a posměchu, odstrkování a odhánění od všeho, co jen trochu zavánělo něčím rozumným, tak tomu nejmladšímu říkali prostě Honza Hlupáček. Jednoho rána poslali toho nejstaršího do lesa, aby tam obstaral dřevo. Matička mu zabalila do šátku pár sladkých lívanců a k tomu láhev vína, aby synáčka při té práci netrápil hlad či žízeň. Jak si tak synek vykračoval lesní pěšinou na paseku, potkal šedivého pidimužíka, který mu popřál dobrého dne a řekl: „Dej mi kousek lívance a hlt vína, hlady už nevidím a žízní se mi lepí jazyk na patro.“ Ale hoch ho odbyl: „I toho ještě! Dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám budu mít málo! Táhni svou cestou!“ Nechal tam staříka stát a šel dál. Na pasece se měl s fortelem k dílu, ale jakoby mu sekeru někdo zaklel, neměla se k práci, a když ji nutil silou, sklouzla mu a ošklivě ho poranila na ruce. Tak se musel domů vrátit s nepořízenou a netušil, že to neštěstí na něj seslal šedivý mužíček.
ez dřeva je těžké žití, tak se do lesa vydal prostřední syn. I o toho měla matička starost, tak mu zabalila do ranečku pěkných pár lívanců a láhev vína, inu bohdá jí v tom lese nezahyne. Synek se ubíral cestou k pasece a tu se mu připletl pod nohy stařík se stříbrnou bradou a prosil: „Dej mi ždibek lívance a doušek vína, hlady se sotva potácím a v krku mám jako v kovářské výhni.“ To bylo něco na synka. „I ty chytráku, dám ti svůj lívanec a svoje víno a sám nebudu mít nic! Táhni svou cestou!“ Nechal tam staříka stát a pospíchal za svým. Jen se dal do dřevorubeckého díla, začala mu sekera vyvádět alotria, jako by ji někdo začaroval, a když nechtěl rozumět její řeči a opřel se do ní silou, vyskočila mu z ruky a sekla ho do nohy. A bylo to! Vrátil se domů bez dřeva a s krvavou nohou.
u se nabídnul Hlupáček: „Otče, já to dřevo přinesu!“ Ale otec mu odpověděl: „Tvoji bratři umějí přiložit ruku k dílu, a přesto při té práci přišli ke škodě. Pusť to z hlavy, vždyť to neumíš!“ Ale Hlupáček prosil tak dlouho, až otec mávl rukou, ať tedy spánembohem jde, až se mu něco stane, snad z toho pak konečně zmoudří. Matička s chystáním nedělala žádné ciráty, do ranečku mu dala koláč z popela a k tomu láhev kyselého piva. Cestou do lesa Honzík potkal šedivého staříka: „Dej mi kousek koláče a doušek z láhve, hlady sotva lezu a krk mám žízní celý zahořelý.“ Hlupáček byl dobrák od srdce a odpověděl: „Ten koláč je ale jen z popela a do lahve mi dali jen kyselé pivo, ale jestli ti to přijde k chuti, tak posedíme, pojíme a popijeme.“ A protože Honza byl řádné chlapisko, co řekne, to udělá, sedli si do trávy, pojedli toho koláče, popili toho piva a pak stařík pravil: „Protože máš dobré srdce a měl jsi se mnou slitování, pomohu ti ke štěstí. Podívej se tady na ten starý strom. Ten pokácej a vezmi si to, co nalezneš v jeho kořenech.“ A pak zmizel.
onza porazil strom, a když padnul k zemi, našel v jeho kořenech husu, která měla peří ze zlata. To dá rozum, kdo má takovouhle husu, tak udělá díru do světa. Tak Honza zamířil místo domů do hostince na druhém konci lesa, ve kterém chtěl přenocovat. V tom hostinci měli tři dcery, jednu všetečnější než druhou, a když uviděly husu, posedla je zvědavost a chtivost, každá by si ráda vytrhla alespoň jedno zlaté pírko. Když se Honza Hlupáček uložil v komoře, popadla ta nejstarší holka husu za křídlo, že si vyškubne pírko. Ale ouha! Dlaň jí zůstala přilepená na huse. Tu se k ní přitočila ta prostřední dcera a měla v oku zálusk na zlaté pírko, ale sotva se dotkla sestry, zůstala k ní pevně přilepena. Když se přikradla i ta nejmladší, tak ji ty dvě varovaly, ať se husy nedotýká, ale ona si myslila, že jí pírko nepřejí; a tak varování nedbala a skončila jako ony. Tak musely ty tři krasavice strávit noc s husou.
áno Honza popadl husu a vydal se na další cestu. Děvčat, která k ní byla přilepena a musela za ním chtíc nechtíc utíkat, si pranic nevšímal. Na cestě mezi poli potkal faráře; ten, když viděl to směšné procesí, zvolal: „Styďte se, dívky nehodné! Pelášit jako splašené za mladým hochem, copak se to sluší?“ A popadl tu nejmladší, aby ji zadržel, ale sotva se jí dotknul, také se přilepil a musel utíkat s nimi. Za nedlouho potkali kostelníka. „Ej, pane faráři, kampak tak rychle? Nezapomeňte, že máme dneska jeden křest!“ A běžel za farářem, aby ho zastavil, popadl ho za límec a bylo to! Byl také přilepený. To vám bylo k popukání! Když potkali dva sedláky s motykami, neměl farář na práci nic jiného, než aby je zavolal, ať jemu a kostelníkovi pomohou. Nu a dopadlo to, jak mělo. Už jich bylo v tom žertovném uspořádání sedm a všichni museli za Hlupáčkem, ať si šel, kam si vzpomněl, cestou necestou, trním i hložím, horou i lesem, vodou i úhorem.
onečně přišli do velkého města, kde panoval král a ten měl dceru. Dívka to byla krásná, ale co bylo z její krásy, když byly tak smutná, že to bylo k pláči. Tak dal král rozhlásit, že kdo ji rozesměje, dostane ji za ženu. Když to Hlupáček slyšel, řekl si, že být králem nemusí být vůbec špatné, a vydal se i se svým procesím na zámek. A bylo to k popukání, vepředu si důležitě vykračoval Honza, pod paží držel husu, která zářila jako samo slunce, a za nimi klopýtalo procesí podivných lidiček, tři holky v nočních košilích, farář se špacírkou a kostelník se zpěvníkem a na samém konci ti dva sedláci, co se marně oháněli motykami. Žádné oko nezůstalo suché a nejvíc slziček smíchu ukáplo právě princezně, která se smála tak hlasitě, že nebyla k zastavení. Tak byla ruka v rukávě; alespoň si to Honzík myslel. Králi ale nebyla takováto svatba po chuti, tak se zachmuřil, chvíli přemýšlel a nakonec ženichovi řekl, že musí nejdříve přivést chlapa, který vypije sklep plný vína.
lupáček si vzpomněl na mužíka, který mu už jednou pomohl, a tak upaloval do lesa na to místo, kde se potkali. Ale místo mužíčka tam na pařezu seděl nějaký chlap a netvářil se zrovna přívětivě. Honza se ho zeptal, co že ho trápí a chlap mu odpověděl: „Ale, mám žízeň jako trám a k pití nic. Vodu nesnáším a sud s vínem jsem už vyprázdnil, ale co je to taková kapka pro mne?“ „Tebe mi sneslo samo nebe!“ řekl Honza: „Pojď se mnou a uvidíš, že žízeň uhasíš.“ A zavedl toho žíznivého tovaryše do královského sklepa a bylo to! Než skončil den, byl sklep prázdný. Honzík předstoupil před krále a žádal si nevěstu, ale král se ošíval, jakoby mu v zátylku seděla blecha; takový prosťáček by měl dostat jeho dceru? Ne, to nemůže být, dokud králi nepřivede chlapa, který sní celou horu chleba.
onza neváhal a pospíchal zase do lesa, kde mu už dvakrát pomohli. A vida! Na pařezu seděl chlap, co si zrovna pevně obtahoval břicho řemenem. Na Honzovo otázání odpověděl: „Snědl jsem plnou pec chleba, ale to mi jen vydráždilo chuť, tak si stahuji žaludek, jinak snad od hladu umřu.“ Hlupáček chlapa popadnul, ať jde s ním na zámek, nají se dosyta. Na zámku zatím nechal král navozit mouku z celé země a z té museli napéct chleba a byla toho pěkná hora. Chlap se té spousty nezalekl, postavil se tomu čelem a než byl den u konce, nezbyla ani kůrka. Honza potřetí předstoupil před krále a žádal princeznu, ale král měl po ruce další vytáčku, prý ať si ženich pro princeznu přijede v lodi, co umí plout po vodě i zemi.
nu, pokud si král myslel, že se Honzy zbaví, krutě se mýlil. Honzík zaběhnul do lesa, našel toho laskavého staříka, ten lusknul prsty a loď byla tu. Pak se Honzík Hlupáček rozloučil, nastotisíckrát poděkoval a jel si pro princeznu.
ráli došel dech s výmluvami, když viděl Honzu v té nádherné lodi, a tak byla svatba. Nu a po králově smrti zdědil království a stal se králem a žil dlouho spokojeně.
co bylo se zlatou husou a s těmi holkami, s farářem a s kostelníkem a se sedláky? Taky šli jednoho dne domů a žili, dokud neumřeli. Jen ta zlatá husa prý odletěla do země Kdovíkam.
