===
Prince Bayaya and His Magic Horse
Both boys were well and vigorous and shot up like little trees. The one who was about
a moment the older was the hardier of the two. Even as a toddling child he was forever
playing in the courtyard and struggling to climb on the back of a horse that had been given him because it was just his own age.
His brother, on the other hand, liked better to play indoors on the soft carpets.
He was always tagging after his mother and never went outdoors except when he followed
the queen into the garden. For this reason the younger prince became the mother’s favorite.
The boys were seven years old before the king returned from the wars.
He looked at his sons with pride and joy and he said to the queen:
“But which is the older and which is the younger?”
The queen, thinking that the king was asking in order to know which was the heir to the throne, slipped in her favorite as the older. The king, of course, did not question his wife’s word and so, thereafter, he always spoke of the younger one as his heir.
When the boys had grown into handsome youths, the older one wearied of life at home and
of hearing his brother always spoken of as the future king.
He longed to go out into the world and seek adventures of his own. One day as he was pouring out his heart to the little horse that had been his companion from infancy,
much to his amazement the horse spoke to him with a human voice and said:
“Since you are not happy at home, go out into the world. But do not go without your father’s permission. I advise you to take no one with you and to mount no horse but me.
This will bring you good luck.”
The prince asked the horse how it happened that he could talk like a human being.
“Don’t ask me about that,” the horse said, “for I can’t tell you. But I wish to be your friend and counselor and I will be as long as you obey me.”
The prince promised to do as the horse advised. He went at once to his father to beg his leave to ride out into the world. At first his father was unwilling to let him go but his mother gave her permission at once. By dint of coaxing he finally won his father’s consent.
Of course the king wanted the prince to set forth in a manner befitting his rank with a great company of men and horses. But the prince insisted that he wished to go unattended.
“Why, my dear father, do I need any such retinue as you suggest? Let me have some money for the journey and let me ride off alone on my own little horse.
This will give me more freedom and less trouble.”
Again he had to argue with his father for some time, but at last he succeeded in arranging everything to his liking.
The day of parting came. The little horse stood saddled at the castle gate. The prince bade farewell to his parents and his brother.
They all wept on his neck and at the last moment the queen’s heart misgave her for the deceit she had practised and she made the prince solemnly promise that he would return home within a year or at least send them word of his whereabouts.
So the prince mounted his little horse and off they trotted. The horse went at a surprising pace for an animal that was seventeen years old, but of course you have guessed before this that he was no ordinary horse. The years had not touched him at all. His coat was as smooth as satin and his legs were straight and sound. No matter how far he traveled he was always as fresh as a fawn.
He carried the prince a great distance until they came in sight of the towers of a beautiful city. Then the horse left the beaten track and crossed a field to a big rock.
When they reached the rock, the horse kicked it with his hoof three times and the rock opened. They rode inside and the prince found himself in a comfortable stable
.“Now you will leave me here,” the horse said, “and go on alone to the nearby town. You must pretend you are dumb and be careful never to betray yourself. Present yourself at court and have the king take you into his service. When you need anything, no matter what it is, come to the rock, knock three times, and the rock will open to you.”
The prince thought to himself: “My horse certainly knows what he’s about,
so of course I’ll do exactly as he says.”
He disguised himself by bandaging one eye and making his face look pale and sallow.
Then he presented himself at court and the king, pitying his youth and his affliction of dumbness, took him into his service.
The prince was capable and quick at affairs and it wasn’t long before the king gave over to him the management of the household. His advice was asked in matters of importance and
all day long he hurried about the castle going from one thing to another. If the king needed
a scribe, there wasn’t a cleverer one anywhere than the prince.
Everybody liked him and everybody was soon calling him Bayaya, because those were the only sounds he made.
The king had three daughters, each more beautiful than the other. The oldest was called Zdobena, the second Budinka, and the youngest Slavena.
The prince loved to be with the three girls and as he was supposed to be dumb and in his disguise was very ugly, the king made no objection to his spending his days with them.
How could the king possibly think that there was any danger of Bayaya’s stealing the heart of one of the princesses?
They liked him, all three of them, and were always taking him with them wherever they went. He wove garlands for them, spun golden thread, picked them flowers, and drew them designs of birds and flowers for their embroidery.
He liked them all, but he liked the youngest one best. Everything he did for her was done a little better than for the others. The garlands he wove her were richer, the designs he drew for her were more beautiful. The two older sisters noticed this and laughed, and when they were alone they teased Slavena.
Slavena, who had a sweet and amiable disposition, accepted their joking without retort.Bayaya had been at the court some time when one morning he found the king sitting sad and gloomy over his breakfast. So by signs he asked him what was the matter.
The king looked at him and sighed. “Is it possible, my dear boy,” he said,
“that you don’t know what’s the matter? Don’t you know the calamity that threatens us?
Don’t you know the bitter three days that are at hand for me?”
Bayaya, alarmed by the seriousness of the king’s manner, shook his head.
“Then I’ll tell you,” said the king, “although you can be of no help. Years ago three dragons came flying through the air and alighted on a great rock near here. The first was nine-headed, the second eighteen-headed, and the third twenty-seven-headed. At once they laid waste the country, devouring the cattle and killing the people.
Soon the city was in a state of siege. To keep them away we placed all the food we had outside the gates and in a short time we ourselves were starving. In desperation I had an old wise woman called to court and asked her was there any way to drive these monsters from the land.
Alas for me, there was a way and that way was to promise the awful creatures my three beautiful daughters when they reached womanhood. At that time my daughters were only small children and I thought to myself many things might happen in the years before they grew up. So, to relieve my stricken land, I promised the dragons my daughters.
The poor queen died at once of grief, but my daughters grew up knowing nothing of their fate. As soon as I made the monstrous bargain, the dragons flew away and until yesterday were never again heard of. Last night, a shepherd, beside himself with terror, brought me the news that the dragons are again settled in their old rock and are sending out fearful roars. Tomorrow
I must sacrifice to them my oldest child, the day after tomorrow my second child, and the day after that my youngest. Then I shall be left a poor lonely old man with nothing.”
The king strode up and down and tore his hair in grief.
In great distress Bayaya went to the princesses. He found them dressed in black and looking ghastly pale. They were sitting in a row and bewailing their fate most piteously. Bayaya tried to comfort them, telling them by signs that surely some one would appear to rescue them.
But they paid no heed to him and kept on moaning and weeping.
Grief and confusion spread throughout the city, for every one loved the royal family. Every house as well as the palace was soon draped in black and the sound of mourning was heard on every side.
Bayaya hurried secretly out of the city and across the field to the rock where his magic horse was stabled. He knocked three times, the rock opened, and he entered.
He stroked the horse’s shining mane and kissed his muzzle in greeting.
“My dear horse,” he said, “I have come to you for advice. Help me and I shall be happy forever.”
So he told the horse the story of the dragons.
“Oh, I know all about those dragons,” the horse answered. “In fact, it was that you might rescue the princesses that I brought you here in the first place. Early tomorrow morning come back and I will tell you what to do.”
Bayaya returned to the castle with such joy shining in his face that if any one had noticed him he would have been severely rebuked. He spent the day with the princesses trying to comfort and console them, but in spite of all he could do they felt only more terrified as the hours went by.The next day at the first streak of dawn he was at the rock.
He horse greeted him and said:
“Lift up the stone under my trough and take out what you find there.”
Bayaya obeyed. He lifted the stone and under the stone he found a large chest. Inside the chest he found three beautiful suits of clothing, with caps and plumes to match, a sword, and a horse’s bridle. The first suit was red embroidered in silver and studded with diamonds, the second was pure white embroidered in gold, and the third was light blue richly embroidered with silver and studded with diamonds and pearls.
For all three suits there was but one mighty sword. Its blade was beautifully inlaid and its scabbard shone with precious stones. The horse’s bridle was also richly jeweled.
“All three suits are for you,” the horse said. “For the first day, put on the red one.”So Bayaya dressed himself in the red suit, buckled on his sword, and threw the bridle over the horse’s head.
“Have no fear,” the horse said as they left the rock. “Cut bravely into the monster, trusting to your sword. And remember, do not dismount.”
At the castle heartbroken farewells were being taken. Zdobena parted from her father and her sisters, stepped into a carriage, and accompanied by a great multitude of her weeping subjects was slowly driven out of town to the Dragon Rock. As they neared the fatal spot the princess alighted. She took a few steps forward, then sank to the earth in a faint.
At that moment the people saw galloping toward them a knight with a red and white plume. In a voice of authority he ordered them to stand back and leave him to deal alone with the dragon. They were glad enough to lead the princess away and they all went to a hill near by from which they could watch the combat at a safe distance.
Now there was a deep rumbling noise, the earth shook, and the Dragon Rock opened. A nine-headed monster crawled out. He spat fire and poison from all his nine mouths and cast about his nine heads, this way and that, looking for his promised prey. When he saw the knight he let out a horrible roar.
Bayaya rode straight at him and with one blow of his sword cut off three of his heads.
The dragon writhed and enveloped Bayaya in flames and poisonous fumes. But the prince, undaunted, struck at him again and again until he had cut off all nine heads. The life that still remained in the loathsome body, the horse finished with his hoofs.
When the dragon had perished the prince turned and galloped back the way he had come.
Zdobena looked after him, wishing she might follow him to thank him for her deliverance.
But she remembered her poor father sunk in grief at the castle and she felt it was her duty to hurry back to him as quickly as she could.
It would be impossible to describe in words the king’s joy when Zdobena appeared before him safe and uninjured. Her sisters embraced her and wondered for the first time whether a deliverer would rise up for them as well.
Bayaya capered happily about and assured them by signs that he was certain they, too, would be saved. Although the prospect of the morrow still terrified them, yet hope had come to them and once or twice Bayaya succeeded in making them laugh.
The next day Budinka was led out. As on the day before, the unknown knight appeared, this time wearing a white plume. He attacked the eighteen-headed dragon and, after valiant conflict, despatched him. Then before any one could reach him, he turned and rode away.
The princess returned to the castle, grieving that she had not been able to speak to the knight and express her gratitude.
“You, my sisters,” Slavena said, “were backward not to speak to him before he rode off. Tomorrow if he delivers me I shall kneel before him and not get up until he consents to return with me to the castle.”
Just then Bayaya began laughing and chuckling and Slavena asked him sharply what was the matter. He capered about and made her understand that he, too, wanted to see the knight.
On the third day Slavena was taken out to the Dragon Rock. This time the king also went.
The heart of the poor girl quaked with terror when she thought that if the unknown knight failed to appear she would be handed over to the horrible monster.
A joyous shout from the people told her that the knight was coming. Then she saw him, a gallant figure in blue with a blue and white plume floating in the wind. As he had killed the first dragon, and the second dragon, so he killed the third although the struggle was longer and
the little horse had much to do to stand up against the poisonous fumes.
Instantly the dragon was slain, Slavena and the king rushed up to the knight and begged him to return with them to the castle. He scarcely knew how to refuse, especially when Slavena, kneeling before him, grasped the edge of his tunic and looked up at him so bewitchingly that his heart melted and he was ready to do anything she asked.
But the little horse took matters into his own hands, reared up suddenly, and galloped off before the knight had time to dismount.
So Slavena, too, was unable to bring the knight back to the castle. The king and all the court were greatly disappointed but their disappointment was swallowed up in their joy that the princesses had been so miraculously saved.
Shortly after this another disaster threatened the king. A neighboring king of great power declared war against him. The king sent far and wide and summoned together all the nobles of the land. They came, and the king when he had laid before them his cause promised them the hands of his three beautiful daughters in return for their support. This was indeed an inducement and every young noble present swore his allegiance and hurried home to gather his forces.
Troops poured in from all sides and soon the king was ready to set forth.
He handed over the affairs of the castle to Bayaya and also intrusted to him the safety of
the three princesses. Bayaya did his duty faithfully, looking after the castle and planning diversions for the princesses to keep them happy and cheerful.
Then one day he complained of feeling sick, but instead of consulting the court physician,
he said he would go himself to the fields and hunt some herbs.
The princesses laughed at his whim but let him go.
He hurried to the rock where his horse was stabled, knocked three times, and entered.
“You have come in good time,” the horse said. “The king’s forces are weakening and tomorrow will decide the battle. Put on the white suit, take your sword, and let us be off.”
Bayaya kissed his brave little horse and put on his white suit.
That night the king was awake planning the morrow’s battle and sending swift messengers to his daughters instructing them what to do in case the day went against him.
The next morning as the battle joined an unknown knight suddenly appeared among the king’s forces. He was all in white. He rode a little horse and he wielded a mighty sword.
.
He struck right and left among the enemy and he caused such havoc that the king’s forces were instantly heartened. Gathering around the white knight they fought so valiantly that soon the enemy broke and scattered and the king won a mighty victory.
The knight himself was slightly wounded on the foot.
When the king saw this he jumped down from his horse, tore off a piece of his own cape, and bound up the wound. He begged the knight to dismount and come with him to a tent.
But the knight, thanking him, refused, spurred his horse, and was gone.
The king nearly wept with disappointment that the unknown knight to whom he was under one more obligation had again ridden off without so much as leaving his name.
With great rejoicing the king’s forces marched home carrying vast stores of booty.
“Well, steward,” said the king to Bayaya, “how have the affairs of the household gone in my absence?”
Bayaya nodded that everything had gone well, but the princesses laughed at him and Slavena said:
“I must enter complaint against your steward, for he was disobedient. He said he was sick but he would not consult the court physician. He said he wanted to go himself and get some herbs. He went and he was gone two whole days and when he came back he was sicker than before.”
The king looked at Bayaya to see if he was still sick. Bayaya shook his head and capered about to show the king that he was all right.
When the princesses heard that the unknown knight had again appeared and saved the day they were unwilling to become at once the brides of any of the nobles, for they thought the knight might perhaps come demanding one of them.
Again the king was in a quandary. All the various nobles had helped him valiantly and the question now arose to what three of them would the princesses be awarded. After much thought the king hit upon a plan which he hoped would decide the matter to the satisfaction of them all. He called a meeting of the nobles and said:
“My dear comrades in arms, you remember that I promised the hands of my daughters to those of you who would support me in battle. All of you gave me valiant support. Each of you deserves the hand of one of my daughters. But, alas,I have only three daughters.
To decide therefore which three of you my daughters shall marry I make this suggestion: let all of you stand in the garden in a row and let each of my daughters throw down a golden apple from a balcony. Then each princess must wed the man to whom her apple rolls.
My lords, do you all agree to this?”
The nobles all agreed and the king sent for his daughters. The princesses, still thinking of
the unknown knight, were not enthusiastic over this arrangement, but not to shame their father they, too, agreed.
So each of the girls, dressed in her loveliest, took a golden apple in her hand and went up to
a balcony.
First Zdobena threw down her apple. It rolled straight to the feet of Bayaya but he turned quickly aside and it rolled on to a handsome youth who snatched it up with joy and stepped from the line.
Then Budinka threw her apple. It, too, rolled to Bayaya but he cleverly kicked it on so that it seemed to roll straight to the feet of a valiant lord who picked it up and then looked with happy eyes at his lovely bride.
Last Slavena threw her apple. This time Bayaya did not step aside but when the apple rolled to him he stooped and picked it up.
Then he ran to the balcony, knelt before the princess, and kissed her hand.
.Slavena snatched away her hand and ran to her chamber, where she wept bitterly to think she would have to marry Bayaya instead of the unknown knight.
The king was much disappointed and the nobles murmured. But what was done was done, and could not be undone.
That night there was a great feast but Slavena remained in her chamber refusing to appear among the guests.
It was moonlight and from the rock in the field the little horse carried his master for the last time. When they reached the castle Bayaya dismounted. Then he kissed his faithful friend farewell, and the little horse vanished.
Slavena still sat in her chamber, sad and unhappy. When a maidservant opened the door and said that Bayaya wished to speak to her, the princess hid her face in the pillows.
Presently some one took her by the hand and when she raised her head she saw standing before her the beautiful knight of her dreams.
“Are you angry with your bridegroom that you hide from him?” he asked.
“Why do you ask me that?” Slavena whispered. “You are not my bridegroom. Bayaya is my bridegroom.”
“I am Bayaya. I am the dumb youth who wove you garlands. I am the knight who saved you and your sisters from death and who helped your father in battle. See, here is the piece of your father’s cape with which he bound up my wounded foot.”
That this was so was joy indeed to Slavena. She led the white knight into the banquet hall and presented him to the king as her bridegroom. When all had been explained, the king rejoiced, the guests marveled, and Zdobena and Budinka looked sideways at each other with little gasps of envy.
After the wedding Bayaya rode away with Slavena to visit his parents. When he reached his native town the first news he got was of the death of his brother. He hurried to the castle to comfort his parents. They were overjoyed at his return, for they had long ago given him up for dead.
After a time Bayaya succeeded to the kingdom. He lived long and prospered and he enjoyed unclouded happiness with his wife.
Prince Bayaya,,,,,,, fairytale
Princ Bajaja
Mladý král se musel s manželkou svou rozloučit a odebrati se do boje. Nedlouho po jeho odjezdu porodila královna dvojčata, oba syny. Bylo radovánek po celé zemi až nebylo možná, a hned se vypravili poslové, kteří radostnou zprávu králi donésti museli. Chlapci byli zdrávi a rostli jak buci; než ten, co byl o nějaké okamžení starší, měl se lépe k světu než druhý, a tak zůstali, i když trochu povyrostli. Starší byl vždy jen na dvoře, běhal, skákal a sápal se na koníka, jenž s ním byl stejného stáří. Druhý ale nejraději po měkkých kobercích hopkal, okolo matky se batolil a jinam nevyšel, leč s ní do zahrady; proto také máti prvnímu nepřála, a mladší zůstal jejím mazánkem. Bylo chlapcům sedm let, když se král z boje navrátil a s nevýslovnou radostí matku i děti k srdci přivinul.
„Který je přece starší z nich a který mladší?“ ptal se otec královny.
Ta myslíc, že se ptá manžel proto, by věděl, který má býti nastávajícím králem, podstrčila svého mazánka za staršího. Král miloval sice své děti stejnou mírou, ale když přišli do mládeneckých let, slyšel přece starší jmenovati mladšího budoucím králem, a to mu bylo líto tak, že ho život doma omrzel a on jen do světa toužil. Jedenkráte si svou bolest a lítost malému koníkovi stěžoval a povídal mu, že by nejraději z domu pryč.
Tu mu odpoví kůň lidským hlasem: „Když se ti doma nelíbí, jdi do světa, ale bez otcova dovolení nechoď ani krok. Radím ti však, abys nebral žádného s sebou a na jiného koně nesedal, než na mne. Bude to k tvému štěstí.“
Princ se podivil, že mluví kůň lidským hlasem, a ptal se ho, jak to přichází.
Koník mu odpověděl: „Na to se mne neptej; já chci býti tvým ochráncem a rádcem, dokud mne poslouchati budeš.“
Princ přislíbil koníkovi, že se ve všem podle jeho rady zachová, a odešel do zámku tázati se otce, smí-li do světa. Když svou žádost rodičům přednesl, nechtěl otec nikterak k tomu svoliti, ale matka byla hned, volna. Avšak princ od svého předsevzetí neupustil a konečně i na otci svolení vymámil. Hned se měli chystat služebníci, koně a komonstvo pro prince na cestu. Než ten si to vše zapověděl a řekl otci: „Nač potřebuji, otče, tolik komonstva, koňů a lidí okolo sebe, já si vezmu něco peněz a pojedu na svém malém koníku sám a sám do světa; to mi nenadělá tolik starosti a obtíže.“
Zase musel otce prosit, než mu to dovolil. Konečně bylo všecko k cestě uchystáno, mladý kůň stál osedlán u vrat a nahoře se loučil princ se svými rodiči a s bratrem. Plakali všickni hořce a poslední chvíli to bylo i matce líto, že dítě tak do světa jíti nechává; i přikazovala mu přísně, aby buď za rok domů přijel, anebo alespoň o sobě věděti dal.
Za nějakou hodinu klusal s ním koník v širém poli hezky daleko za hlavním městem. Někdo by si myslil, že není sedmnáctiletý kůň již tak čerstvý! Ale ten kůň nesestárl, protože to nebyl obyčejný kůň; srst měl jak aksamit, a nohy jak strunky, a čerstvý byl jak srna. Cesty ubývalo; dlouho jeli, aniž věděl princ, kam ho koník nese, když viděl pojednou věže krásného města. Tu se uhnul koník z dráhy, klusal přes pole až k jedné skále, která stála nedaleko pěkného lesíka, a když tam přijeli, kopnul nohou do skály, ona se otevřela, a oni vjeli dovnitř. Byla to pěkná pohodlná stáje.
„Nyní mne tady necháš,“ řekl koník k princovi, „a sám půjdeš do blízkého města ke dvoru; musíš se vydávat ale za němého. Král tě do služby přijme, měj se ale na pozoru, ať se nepodřekneš. Když budeš něco potřebovat, nechť je to cokoliv, přijď ke skále, třikráte zaklepej a skála se ti otevře.“
Princ si pomyslil: můj koník je tak moudrý, on jistě ví, k čemu mi to poslouží; vzal své šaty a šel. Přišel do sídelního města, které bylo nedaleko skály, a dal se u krále ohlásit. Král vida, že je němý, slitoval se nad jeho mladostí a podržel ho u sebe. Brzy však viděl, že jej může velmi dobře ke všemu řízení potřebovat. Ať bylo v zámku co bylo, on věděl ve všem rady a celý den po zámku běhal a šukal. Potřeboval-li král písaře, nebylo nad něj šikovnějšího. Všickni ho měli rádi, ale že byl němý a na všecko jen „bajaja“ odpověděl, zůstalo mu to jméno Bajaja, že ho potom žádný jinak nejmenoval.
Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Nejstarší se jmenovala Zdoběna, druhá Budinka a ta nejmladší Slavěna. U těch tří dívek byl Bajaja nejradši a také měl dovoleno s nimi třebas celý den pobýti. Vždyť byl němý, k tomu tváře smědé až strach a nosil jedno oko zavázané; mohl-li král mysliti, že by se které princezně zalíbil? Princezny ho ale přece měly rády a všude musel s nimi chodit. On jim vil věnce, přinášel kytice, svíjel zlaté nitě, kreslil ptáky a rozličné květiny k vyšívání, a to se jim líbilo. Té nejmladší ale sloužil nejraději, a co pro ni udělal, bylo vždy nejkrásnější, takže ji sestry v žertu škádlily. Slavěna byla učiněná dobrota a nechala si vše od sester líbit.
Krátký čas byl Bajaja při dvoře. Jednou zrána přijde do síně, kde král snídával, a vidí ho celého zarmouceného. I ptá se ho znameními, co mu schází.
Král se na něho smutně podíval a řekl: „Milý hochu, proč se mne ptáš, nevíš-li, jaké neštěstí nám hrozí a jak trpké tři dni mi nastanou?“
Bajaja zakroutil hlavou, že neví, a na jeho tváři bylo viděti velké leknutí.
Řekl mu zase král: „Tedy ti to povím, ač nám pomoci nemůžeš. Před lety sem přilítli tři draci, jeden devítihlavý, druhý osmnáctihlavý a třetí sedmadvacetihlavý. Byla tenkráte taková nouze v mém městě, že hrůzou vlasy na hlavě vstávaly. Lidé se schovávali, protože nebyli životem jisti. Pomalu nebylo již kouska dobytka nikde, poněvadž se všecko těm potvorám dáti muselo, aby se do města nepustily. Nicméně přece mnoho lidí sežraly. Nemoha se déle na ten nářek dívati, dal jsem přivésti ke dvoru kouzelnici, by mi pověděla, čím bych ty potvory ze země vyhnal. Ale běda, když mi oznámila, že tím, jestli jim připovím své tři dcery, které mi právě rozkvétaly. Já mysle, že si pomohu, jen když je ze země odbudu, přislíbil jsem tu neslýchanou oběť. Královna hořem zemřela, ale dcery se o tom nedověděly. Od té chvíle se draci vystěhovali a po všecka ta léta nebylo o nich sluchu, až včera večer pastýř přiběhl celý bez sebe, že jsou draci zase tu v té samé skále, kde dříve byli, a že ukrutně řvou. Já nešťastný otec, zejtra musím dáti první své dítě v obět pro svou zem, pozejtří druhé a pak třetí, a potom budu žebrákem.“
Tak bědoval ubohý král a vlasy z hlavy si trhal.
S tváří sklíčenou šel Bajaja k princeznám, ale na smrt se jich zděsil! V černých šatech, tváře jako z bílého mramoru, seděly všechny tři vedle sebe a plakaly přežalostně, že mají svůj mladý věk tak ukrutným způsobem skončit. Bajaja je začal těšit a ukazoval, že se jistě nějaký vysvoboditel pro ně najde. Nebohé ho neslyšely a nepřestaly slze prolévat. Takový zmatek a zármutek byl po celém městě, neboť každý královskou rodinu miloval. Celé město bylo zároveň s hradem černým suknem potaženo.
Bajaja spěchal tajně z města přes pole ke skále, kde měl koníka zavřeného; když třikrát zaklepal, skála se otevřela a on vešel do ní. Pohladil koníkovi lesklou hřívu, políbil mu bílou lysu a řekl: „Koníku milý! Nyní jdu k tobě o radu, a pomůžeš-li mně, budu navždy šťasten.“ Nato začal koníkovi vše, co se v zámku událo, vypravovat.
„O tom o všem vím,“ odpověděl koník, „a proto jsem tě sem přivedl, abys princeznám pomohl. Zejtra časně zrána sem přijď, a já ti ostatní povím.“
S velkou radostí běžel Bajaja k zámku a mnohý mu to mohl za zlé pokládati, že je tak vesel; ale na štěstí ho nikdo neviděl. Celý den nevyšel z princezniných pokojů a všelicos vymýšlel, jak by je poněkud potěšil, což se mu ale nepodařilo.
Druhý den ráno ještě za soumraku byl již u skály. Koník ho přivítal a řekl: „Nyní zdvihni pod mým žlabem kámen; a co tam najdeš, to vyndej.“
Bajaja s ochotností poslechl a vyndal z díry, která pod kamenem skryta byla, velkou truhlu. Koník mu poručil, aby ji otevřel, a když i to učinil, vytáhl troje krásné šaty, meč a uzdu na koně. Jedny šaty byly červené, stříbrem a diamanty vyšívané, a co na nich pevného, bylo z lesklého ocele; k tomu bílý a červený chochol. Druhé byly cele bílé, zlatem vyšívané, a brnění a přílbice ze zlata; chochol bílý. Třetí byly ale světlomodré, stříbrem, diamanty a perlami bohatě vyšité; k tomu bílý a modrý chochol. Ke všem třem byl jediný meč, jehož pošva se drahým kamením jen svítila, tak jako uzda na koně.
„Ty troje šaty jsou tvoje, napřed ale vezmi ty červené.“
Bajaja se přistrojil, připjal si meč a uzdu hodil koni přes hlavu.
„To ti povídám, nesmíš se báti a se mne slézti. Jen sekej do té potvory a spolehni na svůj meč.“ Tak přikazoval koníček, když vyjížděl ze skály. Zatím bylo v zámku smutné loučení a zástup lidstva vyprovázel ubohou Zdoběnu z města. Již byli nedaleko osudného místa, princezna slezla, a když viděla, že má jíti ke skále, padla ve mdlobách na zem. Tu letí zdálí kůň, a na něm sedí rytíř s červeným a bílým chocholem. Přijeda až k nim, poručil, aby se lidé odstranili, princeznu odvedli a jeho nechali samotného. S jakou radostí každý ten rozkaz vyplnil, to si můžeme pomyslit; ale princezna nechtěla odejít, ona se chtěla dívat, jaký to konec vezme.
Sotva stoupili na jeden vrch, již se třesením skála otevřela, a devítihlavý drak vylezl ven, ohlížeje se po své kořisti. Tu přiskočí na koníku Bajaja, vytáhne meč, a jedním rázem utne tři hlavy. Drak se svíjel, plil oheň a házel sebou, až mu jed daleko široko stříkal, ale princ toho nedbal, sekal, až mu všech devět hlav usekal, ostatní dodělal koník kopytami.
Když drak zahynul, obrátil se princ a ujížděl, odkud přijel. S podivením hleděla za ním Zdoběna, ale vzpomněla si, že bude otec čekat, proto se rychle k zámku s celou družinou obrátila. Vypsati otcovu radost, když viděl dceru živou, a radost sester, že se snad i jim vysvoboditel dostaví, kdož by s to byl! Bajaja také přiběhl a tu pořád ukazoval, aby věřily, že jim Bůh vysvoboditele pošle. Ač měly strach před druhým dnem, přece byly již veselejší a s Bajajem hovořily.
Druhý den byla vyvedena Budinka. Tak jako první den sestře, stalo se i jí. Sotva na místo přijeli, viděli rytíře s bílým chocholem přijíždět a za nějakou chvíli s osmnáctihlavým drakem statně se potýkat, až potvora zdechla. Po vykonané seči ujížděl jako první den. Když se princezna do zámku vrátila, litovali všickni, že udatnému rytíři svou vděčnost prokázati nemohou.
„Já vím, sestry,“ řekla Slavěna, když byly pohromadě, „vy jste rytíře neprosily. Ale já před něho kleknu a tak dlouho budu žádat, aby se mnou šel, až to učiní.“
„Co se směješ, Bajajo?“ ptala se Zdoběna, vidouc usmívající tvář němého. Ale Bajaja začal skákat po pokoji a dával na srozuměnou, že se těší na toho rytíře.
„Blázne, ještě tu není,“ odpověděla Zdoběna.
Třetí den byla vyvezena Slavěna, a tenkráte sám král s ní jel. Srdce se nebohé hrůzou třáslo, když pomyslila, nepřijede-li vysvoboditel, že bude draku dána. V tom okamžení strhnul se radostný křik, že rytíř jede. Tak jako první dva draky, zabil Bajaja i třetího, ač on i kůň jeho mdlobou div neklesli. Tu přistoupil král i Slavěna a prosili rytíře, by s nimi do hradu jel, což on nikterak učiniti nechtěl. Slavěna klekla před ním, a chopíc se jeho roucha, prosila tak snažně, tak líbě, že princovi srdce tlouklo. Vtom sebou koník trhl a již nebylo rytíře vidět.
Smutna, že se nemůže svému vysvoboditeli odměnit, vracela se Slavěna s otcem domů. Všickni mysleli, že přivedou rytíře, ale naděje opět je zklamala.
Nyní byli zase všickni šťastni! To ale netrvalo dlouho, a nový zármutek jim nastal. Jednoho dne dostal král vyzvání od sousedního krále k válce. Ulekl se toho král velice, neboť věděl, že je soused mnohem silnější. Hned tedy rozepsal listy a poslové se rozlítli na vše strany, by sezvali knížata a velké pány ke královskému dvoru na sněm. To se stalo v rychlosti a panstvo se sjelo co nevidět. Král jim svou stížnost přednesl a o pomoc je prosil, podávaje za odměnu své dcery. Kdož by se byl za takovou odměnu zdráhal? Všickni se rozjeli a slíbili, že se v určitý den s vojsky svými dostaví. Nyní se chystalo vše k boji, a král sám chtěl své vojsko do pole vésti. Předposlední den přijeli knížata a držela se velká hostina; potom se rozloučil král s plačícími dcerami, přikázal ještě Bajajovi, by dal na vše pozor, a při zvuku trub a píšťal brali se do pole.
Bajaja byl slova králova poslušen, ke všemu dohlížel, ale přece neopominul s největší ochotou o všelijaké vyražení princeznám se starati, by se jim nezastesklo. Najednou mu ale napadlo, že stůně, a nedbaje na lékaře, který mu chtěl pomoci, povídal, že si půjde sám pro koření, které ho lépe než všecky líky vyhojí. Princezny si pomyslily, že je blázen, a nechaly ho jíti. On ale nešel na koření, to nerostlo beztoho pro jeho bolest nikde jinde než v jasných očích krásné Slavěny, on šel k svému koníkovi, by se s ním poradil, má-li králi ve válce pomoci. Koník ho přivítal, poručil mu, aby oblékl bílé šaty, vzal meč, jej obkročil, že pojedou do boje. Bajaja ho za to zlíbal.
Kolik dní trvala již válka a královo vojsko slablo, nemohouc odolati velké síle nepřátelů. Byla určena hlavní porážka na druhý den, kde se mělo rozhodnout, kdo s koho. Celou noc dával král rozkazy a vypravil také posly k dcerám s nařízením, co se státi má, kdyby prohráli. Ráno se odevzdali do ochrany boží a stavěli se v šiky. V tom okamžení zazněly trouby, zbraně začaly řinčet, střely lítat, a křik a lomoz se rozléhal po šírém údolí. Tu se octne mezi nepřáteli jinoch v bílých šatech, zlaté přílbici s bílým chocholem. Seděl na malém koni a v ruce držel ohromný meč, kterým tak nerázně do nepřátel sekal, že nemyslili jináče, než to zlý duch kyjem do nich mlátí. Tu se vzpamatovalo i královské vojsko a statnému hrdinovi po boku se postavilo. Vkrátce couvali nepřátelé, a když bílý rytíř jich vůdce zabil, rozprášili se jako stádo bez pastýře. Tu byl však rytíř lehce na nohu raněn, takže mu krev bílé roucho zbarvila. Jak to král spatřil, skočil dolů, roztrhl svůj plášť a zavázal mu sám krvavou ránu, prose jej, by s ním do stanu vešel. Ale rytíř mu poděkoval, bodl koně a byl ten tam. Král litostí div neplakal, že mu již po čtvrté rytíř ujel, kterému tolikerými díky povinován byl. Vítěz vracel se s nesmírnou kořistí domů. S jásáním byl v hlavním městě přivítán a v zámku byly přichystány rozličné slavnosti a radovánky.
„Nuže, správče můj!“ oslovil král Bajaju, „jak jsi řídil dům náš, co jsem byl vzdálen?“
Bajaja pokynul, že dobře, ale princezny se daly do smíchu a Slavěna pravila: „Musím ti žalovat, otče, na tvého správce, neboť jest neposlušný. Začal stonat, lékař náš chtěl mu dáti lík dobrý, on ale pravil, že si půjde sám pro koření. Šel, a nepřišel až za dva dni, celý chromý a churavější, než byl dříve.“
Král se na Bajaju obrátil, ten však se usmál a zatočil na patě, jako by ukazoval, že mu pranic neschází. Když slyšely princezny, že jich vysvoboditel opět otci v boji pomohl, nerady svolily k tomu, státi se manželkami knížat, neboť se domnívaly, že by mohl přece rytíř pro některou přijíti. Ovšem nevěděla žádná, je-li hezký nebo ne, protože ho v tváři neviděly, ale každá si jej malovala jako anděla.
Král byl na rozpacích, jak to má s odměnou vyvésti. Každý z knížat pomáhal mu, co síla postačovala, a všichni se ve válce statečně drželi. Komu dcery dáti? I vymyslil si jeden prostředek, kterým by všem vyhověl, a potom vešel ke knížatům řka: „Přátelé milí! Já řekl, kteří mně nejvíce pomáhati budou v té válce, těm že moje tři dcery za manželky dám. Vy jste mi ale všickni věrně pomáhali, a proto chci takto učinit, bych žádnému neukřivdil. Postavíte se do řady a moje dcery shodí s balkonu dolů každá zlaté jablko; ke komu se to jablko dokotálí, ten se stane manželem té princezny. Jste s tím spokojeni?“
Všickni že ano. Král to oznámil princeznám, a ty s tím musely býti též spokojeny, by nenechaly otce v hanbě. Skvostně se přistrojily, každá vzala do ruky zlaté jablko a šla na balkon, pod nímž stáli v řadě knížata a páni. Mezi diváky zrovna u samých ženichů stál Bajaja. Nejdříve hodila jablko Zdoběna; kotálelo se, kotálelo, a zrovna k nohoum němého. Ale Bajaja se uhnul, a ono se kulilo k jednomu hezkému knížeti, který je s radostí zdvihl a ze řady vystoupil. Nyní hodila Budinka, a jako dříve kotálelo se i druhé k nohoum Bajajovým; ale zase je němý tak šikovně odmrštil, že se zdálo rovnou cestou běžeti k druhému sličnému pánu, který je zdvíhl a s toužebností k balkonu na hezkou nevěstu pohlížel. Nyní házela Slavěna; ale tenkráte se Bajaja jablíčku neuhnul, nýbrž s radostí je zdvíhl, běžel nahoru, před princeznou klekl a její ruku líbal. Ale ona se mu vytrhla, utekla do svých pokojů a hořce plakala, že si musí vzíti němého. Král se zlobil, knížata reptali, ale co se stalo, stalo se a nedalo se napravit. Nato byla hostina a po hostině mělo býti rytířské potýkání, při kterémž měla dávat ceny jedna nevěsta. Při hostině seděla Slavěna jako zaražená a slova nepromluvila; ženicha Bajaju nebylo viděti, a král myslil, že snad pohněván utekl. Všickni nebohou litovali, a chtíce ji trochu z toho vyraziti, prosili, by ona ceny rozdávala.
Slavěna konečně svolila. Již seděli páni okolo zábradlí, již se sokové potýkali a jeden druhého přemáhal, tu oznamuje hlásný, že stojí venku rytíř na malém koni, žádaje, aby byl ke hře připuštěn. Král kynul, že ano. Tu vjede na pláň rytíř v modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přílbici bílý a modrý chochol. Princezny by byly málem vykřikly, vidouce postavu a koně statného vysvoboditele. Rytíř se poklonil paním a začal se s knížaty potýkat; ale co jich bylo, on je všecky přemohl a zůstal sám vítězem. Slavěna sešla k němu a nesla zlatý pás. Rytíř se před ní na kolena snížil a ona mu pověsila na krk pás, který sama vyšívala. Ruce se jí třásly a tváře jí hořely; i nevěděla, zdali slunce tak pálí, anebo ohnivé zraky krásného rytíře. Oči sklopíc, slyšela jen sladká slova: „Nevěsto krásná, ještě dnes tě uhlídám.“
Král a obě nevěsty sešli dolů, by rytíře zadrželi a jemu za vše se odsloužili. Ale on políbil v letu Slavěně ruku a vtom zmizel. Ta myslila na slova, které jí pošeptal. Zase byly hody, a jen Slavěna seděla ve svém pokoji a nechtěla mezi hosti.
Měsíc vysvítil a od skály nesl koník naposled svého pána. Když ho donesl až k hradu, skočil Bajaja dolů, políbil mu krk a lysu a koník mu zmizel s očí. Nerad ztratil náš rytíř věrného přítele, ale za to ho čekala sladší náhrada.
Zamyšlena seděla Slavěna a myslila, že již sotva rytíř přijde; tu otevře panna dvéře a povídá, že chce Bajaja s princeznou mluvit. Slavěna neodpověděla, a hlava jí sklesla do polštářů. Vtom ji vezme někdo za ruku, ona zvedne hlavu a vidí před sebou krásného hrdinu, svého vysvoboditele.
„Hněváš se na tvého ženicha, že se před ním skrýváš?“ ptal se Bajaja.
„Proč se mne na to ptáš, vždyť nejsi můj ženich,“ šeptala Slavěna.
„Jsem, panno, před tebou stojí němý Bajaja, který tobě kytky vázal, od smrti vysvobodil tebe
i tvé sestry a otci ve válce pomohl. Já jsem tvůj ženich!“
Že se Slavěna na něho nehněvala, mohl by každý ujistit. Za hodnou chvíli potom rozlítly se dvéře u hodovní síně a do nich vkročí Slavěna s rytířem v bílém šatu a zlaté přílbici, představujíc ho otci co svého ženicha, němého Bajaju! Otec se radoval, hosté se divili a sestry po očku hleděly. Teprv nastala pravá veselost a pilo se na zdraví zasnoubenců až do bílého rána.
Po svatbě odejel Bajaja se svou Slavěnou, aby se podíval k rodičům; ale jak se ulekl, když viděl celé město potáhnuté černým suknem. Hned se táže, co to znamená, a slyší, že umřel mladý král. Pospíchal k zámku, aby rodiče své potěšil, což se opravdu jen jemu podařiti mohlo, neboť drželi i jeho za nebožtíka, protože tak dlouhý čas o něm neslyšeli. Zase se přistěhovala do zámku radost, černé sukno se odestřelo a místo jeho zastoupilo červené. Bajaja byl králem ve svém království a požíval do smrti se svou manželkou nekaleného štěstí.
Že se Slavěna na něho nehněvala, mohl by každý ujistit. Za hodnou chvíli potom rozlítly se dvéře u hodovní síně a do nich vkročí Slavěna s rytířem v bílém šatu a zlaté přílbici, představujíc ho otci co svého ženicha, němého Bajaju! Otec se radoval, hosté se divili a sestry po očku hleděly. Teprv nastala pravá veselost a pilo se na zdraví zasnoubenců až do bílého rána.
Po svatbě odejel Bajaja se svou Slavěnou, aby se podíval k rodičům; ale jak se ulekl, když viděl celé město potáhnuté černým suknem. Hned se táže, co to znamená, a slyší, že umřel mladý král. Pospíchal k zámku, aby rodiče své potěšil, což se opravdu jen jemu podařiti mohlo, neboť drželi i jeho za nebožtíka, protože tak dlouhý čas o něm neslyšeli. Zase se přistěhovala do zámku radost, černé sukno se odestřelo a místo jeho zastoupilo červené. Bajaja byl králem ve svém království a požíval do smrti se svou manželkou nekaleného štěstí.
