Near the castle of this King was a large and gloomy forest, and in the midst stood an old lime-tree, beneath whose branches splashed a little fountain; so, whenever it was very hot, the King’s youngest daughter ran off into this wood, and sat down by the side of this fountain; and, when she felt dull, would often divert herself by throwing a golden ball up in the air and catching it. And this was her favourite amusement.
Now, one day it happened, that this golden ball, when the King’s daughter threw it into the air, did not fall down into her hand, but on the grass; and then it rolled past her into the fountain. The King’s daughter followed the ball with her eyes, but it disappeared beneath the water, which was so deep that no one could see to the bottom.
“Be quiet, and do not cry,” answered the Frog; “I can give thee good advice.
“What will you have, dear Frog?” said she. “My dresses, my pearls and jewels, or the golden crown which I wear?”
The Frog answered, “Dresses, or jewels, or golden crowns, are not for me; but if thou wilt love me, and let me be thy companion and playfellow, and sit at thy table, and eat from thy little golden plate, and drink out of thy cup, and sleep in thy little bed, — if thou wilt promise me all these, then will I dive down and fetch up thy golden ball.”
“Oh, I will promise you all,” said she, “if you will only get me my ball.”
The next day, when the King’s daughter was sitting at table with her father and all his courtiers, and was eating from her own little golden plate, something was heard coming up the marble stairs, splish-splash, splish-splash; and when it arrived at the top, it knocked at the door, and a voice said, “Open the door, thou youngest daughter of the King!” So she rose and went to see who it was that called her; but when she opened the door and caught sight of the Frog, she shut it again with great vehemence, and sat down at the table, looking very pale. But the King perceived that her heart was beating violently, and asked her whether it were a giant who had come to fetch her away who stood at the door. “Oh, no!” answered she; “it is no giant, but an ugly Frog.”
“What does the Frog want with you?” said the King.
“Oh, dear father, when I was sitting yesterday playing by the fountain, my golden ball fell into the water, and this Frog fetched it up again because I cried so much: but first, I must tell you, he pressed me so much, that I promised him he should be my companion. I never thought that he could come out of the water, but somehow he has jumped out, and now he wants to come in here.”
At that moment there was another knock, and a voice said, —
“King’s daughter, youngest, Open the door. Hast thou forgotten Thy promises made At the fountain so clear ’Neath the lime-tree’s shade? King’s daughter, youngest, Open the door.”
“What does the Frog want with you?” said the King.
“Oh, dear father, when I was sitting yesterday playing by the fountain, my golden ball fell into the water, and this Frog fetched it up again because I cried so much: but first, I must tell you, he pressed me so much, that I promised him he should be my companion. I never thought that he could come out of the water, but somehow he has jumped out, and now he wants to come in here.”
At that moment there was another knock, and a voice said, —
“King’s daughter, youngest, Open the door. Hast thou forgotten Thy promises made At the fountain so clear ’Neath the lime-tree’s shade? King’s daughter, youngest, Open the door.”
Then the King said, “What you have promised, that you must perform; go and let him in.” So the King’s daughter went and opened the door, and the Frog hopped in after her right up to her chair: and as soon as she was seated, the Frog said, “Take me up;” but she hesitated so long that at last the King ordered her to obey. And as soon as the Frog sat on the chair, he jumped on to the table, and said, “Now push thy plate near me, that we may eat together.”
But her tears only made the King very angry, and he said, “He who helped you in the time of your trouble, must not now be despised!” So she took the Frog up with two fingers, and put him in a corner of her chamber. But as she lay in her bed, he crept up to it, and said, “I am so very tired that I shall sleep well; do take me up or I will tell thy father.” This speech put the King’s daughter in a terrible passion, and catching the Frog up, she threw him with all her strength against the wall, saying, “Now, will you be quiet, you ugly Frog?”
But as he fell he was changed from a frog into a handsome Prince with beautiful eyes, who, after a little while became, with her father’s consent, her dear companion and betrothed. Then he told her how he had been transformed by an evil witch, and that no one but herself could have had the power to take him out of the fountain; and that on the morrow they would go together into his own kingdom.
The next morning, as soon as the sun rose, a carriage drawn by eight white horses, with ostrich feathers on their heads, and golden bridles, drove up to the door of the palace, and behind the carriage stood the trusty Henry, the servant of the young Prince. When his master was changed into a frog, trusty Henry had grieved so much that he had bound three iron bands round his heart, for fear it should break with grief and sorrow.
Twice afterwards on the journey there was the same noise, and each time the Prince thought that it was some part of the carriage that had given way; but it was only the breaking of the bands which bound the heart of the trusty Henry, who was thenceforward free and happy.
One fine evening a young princess put on her bonnet and clogs, and went out to take a walk by herself in a wood; and when she came to a cool spring of water, that rose in the midst of it, she sat herself down to rest a while. Now she had a golden ball in her hand, which was her favourite plaything; and she was always tossing it up into the air, and catching it again as it fell.
’Open the door, my princess dear, Open the door to thy true love here! And mind the words that thou and I said By the fountain cool, in the greenwood shade.’
While she was speaking the frog knocked again at the door, and said:
’Open the door, my princess dear, Open the door to thy true love here! And mind the words that thou and I said By the fountain cool, in the greenwood shade.’
But she was mistaken; for when night came again she heard the same tapping at the door; and the frog came once more, and said:
’Open the door, my princess dear, Open the door to thy true love here! And mind the words that thou and I said By the fountain cool, in the greenwood shade.’
And when the princess opened the door the frog came in, and slept upon her pillow as before, till the morning broke. And the third night he did the same. But when the princess awoke on the following morning she was astonished to see, instead of the frog, a handsome prince, gazing on her with the most beautiful eyes she had ever seen, and standing at the head of her bed.
They then took leave of the king, and got into the coach with eight horses, and
Žabí král
Bratři Grimmové
a starých časů v dobách, kdy se ještě dbalo na dané slovo, žil jeden král, který měl velmi krásné dcery, z nichž ta nejmladší byla tak krásná, že se samo slunce, které toho vidělo již tolik, nad tou krásou podivovalo vždy, když dívce svítilo do tváře. Blízko královského zámku se rozkládal černočerný hluboký les, ve kterém byla pod jednou stařičkou lípou studna. Když byl horký den, nejmladší princezna vycházela do lesa, posadila se na okraj chladivé studny, a když měla dlouho chvíli, vzala zlatý míč, házela ho do výšky a chytala; a to byla její nejoblíbenější hra. Jednou se ale přihodilo, že se zlatý míč nevrátil do princezniny ručky, nýbrž spadl na zem vedle ní, odrazil se a žbluňkl do vody. Princezna míč sledovala očima, ale on zmizel; studna byla hluboká, člověk na její dno nedohlédnul.
Tu počala plakat a plakala a naříkala čím dál hlasitěji, utišit se nemohla. Když chvíli usedavě naříkala, tu na ni někdo zavolal: „Copak je ti princezno? Naříkáš tu, že by se byl nad tebou kámen ustrnul.“ Dívka se ohlédla, odkud ten hlas přichází a tu uviděla žábu, jak vystrkuje z vody ošklivou tlustou hlavu. „Aha, to jsi ty, stará skřehotalko?“ řekla princezna: „Pláču pro svůj zlatý míč, který mi spadl do vody.“ „Uklidni se,“ odvětila žába: „já ti mohu pomoci. Co mi dáš, když ti přinesu tvoji hračku zpět?“ „Co si budeš přát, nejmilejší žabko,“ řekla princezna: „moje šaty, perly a drahé kameny, k tomu zlatou korunku, kterou nosím.“ Žába odpověděla: „Tvoje šaty, perly a drahokamy ani zlatou korunku nechci; ale jestli ke mně chceš být milá a já se stanu tvoji družkou a přítelkyní, budu sedět vedle tebe u stolu, jíst z tvého zlatého talířku, pít z tvého pohárku a spát v tvé postýlce; když mi tohle všechno slíbíš, tak já ti míč přinesu nahoru.“ „Ano,“ odvětila princezna: „všechno tohle ti slibuji, když mi ho přineseš zpět.“
Ale pomyslela si: „Co ta vrásčitá žába žvaní, ať si sedí ve vodě a kváká, ta přeci nemůže být žádnému člověku družkou.“ Žába, když obdržela slib, ponořila hlavu pod vodu a za malou chvilku se objevila zase nahoře a v tlamě nesla zlatý míč a hodila ho do trávy. Princezna se zaradovala, když zase uviděla svoji krásnou hračku, popadla ji a utíkala s ní pryč. „Počkej! Počkej!“ volala za ní žába: „Vezmi mne sebou, já nemohu utíkat tak rychle jako ty.“Ale co jí bylo platné její úpěnlivé kvákání, princezna ji neposlouchala a pospíchala domů a na ubohou žábu, která musela zůstat v hluboké studni, ihned zapomněla.
Druhého dne, když král a jeho dvořané seděli u tabule a jedli ze zlatých talířů, uslyšeli pleskání a čvachtaní na mramorovém schodišti, a když ten někdo dospěl nahoru, zaklepal na dveře a zvolal: „Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi!“ Princezna se běžela podívat, kdopak je za dveřmi, a když otevřela, seděla tam žába. Vystrašená dívenka přibouchla dveře a posadila se zpět ke stolu. Král si všimnul, jak jí divoce buší srdce a řekl: „Čehopak se bojíš, stojí snad před těmi dveřmi strašlivý obr a chce tě odnést?“ „Ale ne.“ odvětila: „Není to žádný obr, nýbrž ošklivá žába, která mi včera v lese vytáhla z vody můj míč, s tím, že jsem jí musela slíbit, že se stane mojí družkou.
Ale to jsem si nepomyslila, že se dostane z vody až sem, nyní stojí venku a chce dovnitř.“ Mezitím zaklepala žába podruhé a volala: „Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi! Nepamatuješ si snad, co jsi mi včera u studny slíbila? Královská dcero, ty nejmladší, otevři mi!“ Tu pravil král: „Co jsi slíbila, musíš taky splnit, jdi a otevři jí!“ Tak princezna šla a dveře otevřela, tu žába vskákala dovnitř a skákala pak dál až k její stoličce, tam se posadila a zaskřehotala: „Zvedni mě k sobě nahoru!“ To dívka udělat nechtěla, dokud jí král poznovu neporučil. Sotva se žába usadila na stoličce, řekla: „Nyní mi přistrč blíže svůj zlatý talířek, abychom mohly společně jíst“ To princezna sice udělala, ale každý viděl, že velmi nerada. Žába si nechala chutnat, ale jí každé sousto v krku přímo rostlo.
Po chvíli žába pravila: „Nyní jsem se dosyta najedla a jsem unavená, zanes mne do své komůrky, tam se uložíme se k spánku.“ Tu začala princeznička plakat, neboť se té studené žáby bála, ani dotknout se jí neodvážila a ona si chtěla spát v její krásné čisté postýlce. Ale král se na ni rozhněval a pravil: „Co jsi slíbila, musíš taky splnit, ta žába je tvoje družka!“ Tady nic nepomohlo, chtíc nechtíc musela žábu vzít s sebou. Popadla ji s velkým odporem dvěma prsty a nesla nahoru, a když si lehla do postýlky, místo aby žábu vzala k sobě, mrštila s ní vší silou o stěnu a zvolala: „Teď dáš pokoj, ty hnusná ropucho!“ Ale světe div se! Na podlahu nedopadla mrtvá žába, nýbrž živoucí, mladý princ s nádhernýma očima. A ten byl nyní po právu a podle vůle jejího otce její milý druh a manžel.
Pak společně spokojeně usnuli a druhého rána, když je probudilo slunce, přijel kočár, tažený osmi bělouši, kteří měli na hlavách bílé chocholy, a jejich postroje byly zlaté; a stál u nich sloužící mladého krále; byl to věrný Jindřich. Ten se velice rmoutil nad tím, že jeho pán byl proměněn v žábu, své srdce si musel spoutat třemi železnými obručemi, aby se mu samým zármutkem a bolestí nerozskočilo. Kočár měl mladého krále zavézt do jeho říše, věrný Jindřich jim oběma pomohl dovnitř, sám si stoupnul dozadu; byl radosti bez sebe z toho vysvobození. Když ujeli malý kousek cesty, uslyšel královský syn něco venku strašlivě zapraštět. Tu se obrátil dozadu a zavolal: „Jindřichu, kočár se polámal!“ „Ne, můj pane, to byla jen obruč na mém srdci, kterou jsem si nasadil, aby mi nepuklo srdce z toho, že jste byl zakletý.“ Ještě jednou a pak ještě jednou zapraštělo a princ si vždy myslel, že je polámaný kočár, ale byly to jen ty dvě obruče na Jindřichově srdci, protože nyní byl šťastný, že jeho pán je vysvobozený.